[With you...] *STEREK*

[Chapter 2]

Procházím zničeným městem Beacon Hills. Domy jsou rozpadlé a plné temnoty. V noci se na nich vytváří stíny různých věcí kolem. Asi bych měl mít nahnáno, ale něco mě nutí udělat další a další krok.

Chvíli mám pocit jako by mě někdo sledoval, ale to je jen úkaz mé naivity a silné paranoii.

Místa mi jsou povědomá a já si stále pamatuji cestu k domu. Je na druhé straně města.

V některých domech se dokonce svítí. Kdo by tu chtěl zůstat? Asi to stále menšina lidí co tu zůstala vnímá jako svůj domov. No, nevyčítám jim to. Ono je vše lepší než být izolován a nikým nemilován. Dokonce i tohle.

Mou pozornost upoutá zničený a rozpadlý nápis střední školy.

Beacon Hills High School...

Já do školy nikdy nechodil...jak taky? Tam uvnitř nás jen učili hloupé věci na obrázcích. Díky tomu poznávám i ty co bych dřív pojmenovat nedokázal. Na tom místě v izolaci nic dobrého nebylo. Lidi se k vám chovají jako ke kusu hadru, křičí a nechovají se ani trochu mile. Žádná láska pro malé děti. Tak jak pak má z malého dítěte vyrůst člověk, který se má sám o sebe umět postarat.? To bylo samé: ,,Stilesi! Zvedni ty věci!...Stilesi koukej dospět! Stilesi dělej to pořádně!"

Stiles, Stiles, Stiles. Každá věc, kterou jsem udělal byla špatná. Odradilo mě to od spoustu věcí. A to jsem se tolik snažil. Jenže i snaha je marná a někdy málo platná.

Odtrhnu zrak od nápisu střední školy a pokračuju v mé cestě.

...

Cítím, že už mě dělí od toho místa jen pár kroků. A moje vzpomínka a intuice mě nezklame.

Stojím před zchátralým domem, kde jsem pět let svého života vyrůstal. Poštovní schránka je zničená a roztřískaná, snad jako by do ní někdo pořádně praštil pálkou. Dveře jsou vypadlé z pantů a z oken vypadly i střípky skla. Nad tím pohledem mě píchne u srdce.

Mé nohy vyrazí sami vpřed a vychází tři malé schůdky, které nepříjemně zavržou. Na posunutí dveří musím vynaložit značné úsilí, ale povede se. Zakryju si tvář rukou nad vrstvami hustého prachu, který se rozletí po celé místnosti. Podraždí můj krk a ja se náhle rozkašlu. Začnu slzet, až když si konečně zvyknu na ten prach a místo, mohu se začít rozhlížet. Výjev na některé věci ve mně vzbudí vzpomínky, které byly uvězněné v nejvzdálenější části hlavy.