[With you...] *STEREK*

[Chapter 34]

Plán, který máme se mi moc nezamlouvá. Už jen proto, že budu mít zas co dočinění s grounderem a to i přesto, že to byl můj vlastní nápad. Ale skutečnost, že už nikdo nezažije to co já mě alespoň trochu těší. Ve skrytu srdce vím, že je to správná volba. Nedáme mu možnost už živit se na dalších. Živit se strachem, minulostí, slabosti a bezmocí. Už toho bylo víc než dost. Nikoho trpět nenechám. A Calverovi mě jen stěží děsí. Myslím, že po mé zkušenosti s duchem, který mě chtěl ovládnout a moji duši nechat tápat v temnotě už mě neviděsí naprosto nic. Možná jen...strach o Dereka.

,,Jsi připravený?" zeptá se netrpělivý Derek.

,,Jako nikdy." pokouším se o úsměv.
Procházím kolem něho, ale on chytne moji ruku a zastaví mě.

,,Víš, že to dělat nemusíš. Je to sebevražda, jiní lidé by měli už dost, ale ty Stilesi...jsi tak silný. Strach tě sice ovládá, ale jsi schopný udělat všechno proto, aby ostatní byli v bezpečí. I když by na většinu lidí měla izolace od světa špatný dopad, ty jsi pořád tady. A jsi můj." zašeptá s kouzelným úsměvem.
Jeho úsměv je nakažlivý. ,,Jedině tvůj Dereku." přisunu se k němu blíž a vtisknu mu jemný polibek, pak se vydávám ven a jeho kroky mě následují. Ostatní už se shromáždili na louce. Za tu dobu co tu jsem už tento pozemek zažil neskutečně hodně věcí. Abych to upřesnil já tu zažil hodně věcí. Kysele se zašklebím. Kráčím přímo doprostřed kruhu, kteří ostatní stihli vytvořit, grounder nesmí utéct, proto je tohle nejlepší možnost pozice, kterou mohli zaujmout. Lydia se vřele usměje, ale jsou na ní stejně jako na mně znát obavy. Stavím se k ní zády a její prsty se dotknou mých spánků. Nakloním hlavu a okamžitě pociťuji tu známou únavu a příval vnitřní energie. Svět kolem mizí. Vím, co je mým úkolem na kterým jsme se domluvili. Najít ve své hlavě groundera a nenechat se pohltit temnotou, protože kdybych zůstal uzavřený sám v sobě, už nikdy bych se neprobudil, nebylo by návratu. Světlo, které jde z bílých stěn mě udeří do očí. Doufal jsem, že se už zpátky sem nevrátím a přesto trávím v izolaci vážně celý svůj život. Kolem mě není nic...Otáčím se dokola a hledám něco podstatného, ale je to jako hledat jehlu v kupce sena.

Zavolám do prázdna.

,,Je tu někdo?!"

Nic. Ticho následované pouze a pouze opět tichem. Zavírám oči a zkouším si představit nějaký podmět. Když je otevřu podívám se před sebe a spatřím ho. Sedí na kmeni stromu a hraje nějakou hru. Kráčím přímo k němu. Jsem odhodlaný. Cesta k němu je dlouhá, snad jako bych se vůbec nehnul z místa. Ale ocitám se u něho. ,,Stilesi...proč tu jsi? Tvá oběť mi nepřinesla moc štěstí. Přísahám, že až se odtud za sto let dostanu, vyberu si někoho víc bez...odvahy." zašeptá chladně s posměchem. Ani trochu nevypadá, že vzal prohru špatně. ,,Můžeš se odtud dostat dřív." mířím rovnou k věci. Zasměje se. ,,Co mi to tu povídáš?" ...,,Můžeš zmizet úplně. Zemřít. A nemusíš dokola zažívat bolest v těhle stěnách, z který se stejně jen tak nedostaneš." prohlásím. ,,Ne." ...

,,Ne?!"

,,Pojď si se mnou zahrát." navrhne a já dostávám vztek.

,,Vážně je pro tebe vše jenom hra! I lidské životy jsou pro tebe hra!" zařvu.

,,Stilesi takhle se mi líbíš. Když se nebojíš projevit svůj názor a dokážeš zařvat. Dělá tě to víc mnou. Něco ti navrhnu. Zahraj si se mnou a vítěz dostane co chce."

,,A to?"

,,Já se nechám zbavit jak ty tomu říkáš "utrpením" a ty na oplátku pokud vyhraju já, zůstaneš tady se mnou a budeš mi dělat společnost." jeho hnusný smích mě vyvádí z míry.

,,Platí." souhlasím s jeho nabídkou.

,,Ale aby bylo jasno. Žádné podvádění. Jen čistá hra. A chci znát pravidla." sedám si naproti němu na kmen.

Začíná mi vysvětlovat hru. Naprosto nechápu jaký má smysl. Ale prý uklidňuje mysl a proto ji hraje. Je to strategie.

Hra začíná.

Kapitola/Část 34 :) Jinak zjistila jsem ze nekde to jsou Calaverovi a nekde jsem četla Calverovi..tak nevim co je spravne ale podle me je to fuk kdy pisu story, tak si to mužu udelat jak chci :D VOTE&COMMENT. Díky :)xxx.DomSprayberryMlov