[With you...] *STEREK*

[Chapter 3]

Probouzím se na chladné, studené podlaze. Celé tělo mám v jednom ohni a pociťuji sucho v krku. Ihned sahám po láhvi s vodou, která hned nabírá svůj účinek. Posadím se a zády se opřu o zeď. Náhle si vzpomenu proč jsem skončil na podlaze u okna. Postava v šeru pod stromem.

Jeho oči mě propalovaly do vnitru duše. Pocit jako by vás dotyčný měl přečteného jako knížku, ale jenom určitou část a přitom obsah toho nejdůležitějšího neví nebo je opomenut. Část sama sebe je skryta a pravda taktéž. Oči, které modře zářily. Je vůbec možné aby někdo měl tak fascinující oči? I na tu dálku sem cítil silný emociální záchvění z pocitu strachu a zvědavosti současně. Kdo to sakra byl? Zvýšený tep, tlukot srdce, vařící krev.

Zatřesu hlavou a dlaněmi si přejedu po rozechvěných rukách. Pevně stisknu víčka k sobě a zhluboka se nadechnu.

,,Nic to nebylo Stilesi." zašeptám skrz pootevřené rty.

...

Tu noc zase. Nemohu zavřít oči a usnout. Neustále se nemotorně obracím ze strany na stranu a na čele cítím krůpěje potu.

S prudkou bolestí, která mi projede celou páteří se posadím. Přepadává mě má úzkost a nemůžu se nadechnout. Sípu a marně toužím po doušku kyslíku do plic.

Tak, tak vstanu a belhám se po schodech ven. Několikrát upadnu, ale musím se postavit a jít dál. Silou se opřu do dveří a nedělám si starosti ohledně jejich hlasitého dopadu. Padám do měkké trávy a konečně se dokážu nadechnout. Nevím jak se mi to podařilo, ale jsem zatraceně rád.

Mé záchvaty se u mě projevily po uzavření do izolace. Samota, vztek a strach to dočinili. Nejde to ovládat, když se to nejmíň čeká, prostě to přijde. Bez jakéhokoliv zeptání. Je to drzost.

Mlčky přejdu zpátky do domu. Prsty a celé dlaně se nevyzpitatelně klepou. Zadívám se na své ruce a začínám počítat prsty.

Tenhle trik mě naučila jedna malá holčička v děcáku. Naučila mě rozeznat noční děs od skutečnosti a naopak i skutečnost od nočního děsu. Jmenovala se Malia...Když jsem ji poznal na malou chviličku jsem dokázal uvěřit, že pobyt tam vevnitř by nemusel být až tak hrozný a děsivý. Že to spolu zvládnem. Já to zvládnu. Myslet znamená nic nevědět. Byla krásná, ale měla něco víc než já. Štěstí. Adoptovali si ji. Nezapomenu na den kdy odešla, cítil jsem trhlinu v srdci a obrovskou bezelstnou díru, kterou už nikdo nedokázal spravit. Takže krom té díry v srdci a její fotografie mi nezůstalo vůbec nic. Možná tak tíha celého mého já, která na mě dopadala a nekonečně se tříštila.