[With you...] *STEREK*

[Chapter 24] : From the perspective of Derek Hale.

Jeho tělo svírám ve svém náručí. Nehýbe se, nedýchá a nic neříká. Je těžké si uvědomit, že je mrtvý. Všichni okolo křičí, tedy aspoň myslím, že křičí, protože všechny ty hlasy jsou hrozně vzdálené a já je nevnímám. Pouze občas pohlédnu k pistoli, která netknutě leží na zemi a čeká, až ji někdo zvedne, přemýšlím, že bych ji zvedl já sám a přiložil si ji k hlavě. Ale má odpověď je jasná, neudělám to. Protože už ani na to nemám sílu, vzalo mi to příliš moji energie, mám pocit jako bych už nikdy nemohl žít, a taky vím, že zastřelit se by pro mě nebyl trest, ale požehnání. Mým trestem je s touhle chybou žít, žít s tím že jsem zabil někoho koho jsem miloval. Opět. Jak se všechno mohlo tak zkomplikovat? Nesu další vinu za smrt. Nikdy jsem se neměl zamilovat, nikdo jako já nemůže. Já jen lidi okolo sebe zabíjím. Kdyby ten jed ve mně byl o mnoho silnější, zabil bych i svoji smečku. Hlasy kolem mě jsou už zřetelnější.

,,Dereku přestaň se obviňovat. Musíme jet! Zavoláme Deatonovi, on něco vymyslí!" jeho slova znějí tak klidně, až mě to trhá na kusy, a nebo je pouze moc dobrý lhář. Nevím co je na tom pravdy.

Aniž bych chtěl, Parrish mě zvedá nahoru i když se zmítám a nechci Stilese pustit. Chci ho držet. Rozhlédnu se okolo, někteří lovci jsou mrtví, jiní utekli a mezi nimi i Calverová. Dusím sám v sobě vztek a rozhoduji se, že se bude hodit na jindy.  Mexiko necháváme zasebou.

Jeden den nám trvala cesta zpět do BH. Stojím před veterinární klinikou Deatona, našeho blízkého přítele. Venku prší. Na rameni pocítím něčí ruku a trhnu sebou. Oddychnu si když uvidím Scotta.

,,Dereku. Je pitomost teď po tobě žádat, aby si se dal dohromady, ale Stiles by to tak chtěl, on to potřebuje! A moc dobře vím, že nic z toho není tvá vina!"

,,A jak to můžeš vědět?" zachraptím.

,,Protože se na tebe dívá jako já se dívám na Allison." slabě se usměje a mě to zabolí. Ta slova jsou jako magie.

,,Jako Stiles se dívá na tebe..." dodá a čeká na moji reakci.