[With you...] *STEREK*

[Chapter 9]

Probouzím se v jeho posteli a on leží vedle mě. Je to trochu...divné. Ale celkem příjemné, když vím, že na mě dává pozor. Dohlíží na mě a tohle je pro mě jedno z těch poprvé. Nikdy mě nikdo nedržel v náručí tak jako on mě, nikdo se mnou nikdy nemluvil způsobem jako on a nikdy vedle mě nikdo neležel. Všechno tohle je s ním...nedokážu si to vysvětlit. Způsob jeho chování mě dohání k šílenství, ale nechce se svěřit, nechce se mi otevřít a já to chápu.

Uvažoval bych nad tím dál, ale na mysl se mi dostane slovo grounder.
Rychle se posadím a oči sklopím k zemi. Budu teď jako ta dívka? Bez kontroly a posedlej? Zemřu? Pokud byla ona nebezpečná pak já budu pro ostatní taky. Myslím, že sám Derek mě s radostí zabije. Proč si to muselo vybrat mě?

,,Stilesi?" zaslechnu vedle sebe Derekův hlas. Je vlídný.

,,Jestli jsem jako ona..." odmlčím se.

,,Stilesi já...neublížím ti. Nezachraňoval jsem tě proto abych tě zabil. Jasný? Jednou jsem tak řekl a taky to tak zůstane." pohlédnu mu do očí a snažím se z nich něco vyčíst, ale marně. Myslím, že se svojí uzavřeností bojuje i on sám.

,,Jak to ovládáš? Jak ovládáš svoji kontrolu?"

Povzdechne si. ,,Ze začátku to bylo hodně těžké, ale pak jsem si získal kontrolu díky kotvě, které jsem se chytil."

Zmateně na něj pohlédnu. ,,Kotvě?"

,,Jo. Musíš si najít něco co tě bude držet při zemi. Pro mě je to můj vztek. Vztek mě drží při zemi."

Těžko tomu uvěřit. Pomyslím si.

,,Jak můžeme vědět, že mi nějaká kotva, něco čeho se chytím pomůže? Bez tak nemám nic...není čeho se chytit."

Napětí z něho doznívá a v jeho tváři není žádný vztek.

,,Kde jsi celou tu dobu byl?"

Mám o tom mluvit? Mám mu říct svoji minulost? Je to vůbec bezpečné? Tak jako tak je to fuk. Nebudu mu lhát.

,,Potom co mi zavraždili rodinu v 5 letech jsem skončil v děcáku." zajíknu se. Derek má ve tváři pochopení. ,,Pustili mě teprve před pár dny. Něco mě vedlo zpět do Beacon Hill, přál jsem si spravedlnost pro rodinu. Ale pak jsem hned tu první noc zahlédl pod stromy tebe...a pak i tu druhou, nedalo mi to a pátral jsem...no, a pak jsem tě našel...hned tu noc skončil barák v plamenech a já si myslel...myslel jsem si, že jsi to byl ty." po tváři mi stéká slza. ,,Omlouvám se, že jsem tě vinil. Byla to drzost a neohleduplnost vinit tě bez důkazů." sklopím pohled a nedokážu se mu tentokrát podívat do očí.

,,Ach Stilesi." vydechne mé jméno takovým způsobem až se ve mně něco hne. Naskočí mi husí kůže, ale já ji ignoruju.

,,To je v pořádku. Nejsi jediný čí dům skončil v plamenech. Tenhle před pár lety taky, akorát s tím rozdílem, že toho kdo žhářství udělal jsem našel...neskončilo to zrovna dvakrát dobře." slyším dobře? Vážně se mnou teď mluví o něčem co se mu stalo?

,,Vidíš, to je to o čem jsem mluvil. My dva něco společného máme, ať chceš nebo ne. A chápu, nenutím tě o tom mluvit, jen mi věř, že občas se někomu svěřit, může být dobrý nápad. Sice nejsem zrovna ten pravý co ti má do tohohle zrovna co mluvit, ale věř mi."

A pak to vidím. Jeho výraz vzteku je zpět. Měl jsem držet jazyk za zuby. Jak může být někdo tak náladový?

,,Pokud chceš, pomůžu ti, s tím co jsi, ale pokud chceš odejít, nenutím tě zůstat a ani tě nebudu hledat abych tě zabil. Ale věř, že nebudeš v bezpečí až se o tobě určitý nadpřirození lidé dozví." řekne tiše a uraženě.

,,Jeep je za barákem, opravil jsem ho. A jen tak mimochodem, já nevěřím nikomu." dodá a mizí ze dveří pryč. Třískne s nimi tolik až nadskočím.

Co to mělo znamenat? Je to pro něho jenom nějaká připitomělá hra? Proč mi s ním je na jednu stranu tak moc dobře a na druhou chci utéct pryč? Mám zůstat? Odejít? Jenže kdo ví proč se s ním cítím v bezpečí. Ne. Nechci odejít. Chci zůstat a pomoct mu. Pomoct mu se otevřít a uvědomit si kdo je zač. Nechci ho tu nechat a nechci aby nechal on mě. Něco mi říká, že ho potřebuju víc než si chci připustit. A tak si jen lehám na postel a zavírám oči.

...

Ráno se probouzím celkem odpočatý, celou noc jsem si však pohrával s jednou myšlenkou. Když se otočím Derek stojí u zdi a zase mě pozoruje, je to tak...jak říkám, je to prostě flustrující nevědět co si myslí. ,,Jsi tady." zvolá mrzutě. Těžko říct jestli mu má přítomnost vadí nebo jestli mě tu chce. ,,Jo." sedám si na kraj postele. ,,A taky jsem se rozhodl zůstat. Pod podmínkou, že mě budeš učit."

9 kapitola/část :* 246 ve Fan Fikci :* A to díky vaší podpoře, díky tomu, že čtete, dáváte vote a komentujete :3 VOTE&COMMENT. Díky :)xxx.DomSprayberryMlov