[With you...] *STEREK*

[Chapter 5]

Mysl mám otupělou a vlastně nad ničím nepřemýšlím. Chci jen znát pravdu. Na té záleží víc než na cokoliv jiném. Ať je ten muž kdokoliv za tohle zaplatí. Řekne mi kdo je zač a donutím ho se přiznat k tomu co provedl. Žádná tajemství. Pravda nezůstane skryta!

Nechci být slaboch, už ne. Teď nejsem kluk z uzavřené kliniky. Teď jsem Stiles, kterého má mrtvá rodina potřebuje. Stiles, který by měl za každou cenu najít ty bestie a poslat je k čertu! Pomstít své rodiče aby mohli odpočívat v pokoji a zažili spravedlnost! A Stiles, který se nesmí bát pomateného muže s modrýma očima.

...strach musí odejít.

...

Sedím v jeepu a rukama doslova drtím volant. Párkrát do něj uhodím a má ruka se snaží tu bolest snést a vstřebat. Krev stéká po volantu až na koberec jeepu.

Omámeně na ni hledím.

Párkrát zamrkám a vracím se do reality.

Teď nebo nikdy.

Zapínám motor a přední světla auta rozsvítí potemnělý noční les.

Šlápnu na plyn a unáším se různými myšlenkami, kterými se marně snažím zahnat realitu.

Před realitou se neschováš. Kousnu se do rtu a po několika sekundách cítím v puse sladkou chuť krve. Můj mozek nehodlá vypnout ani v noci. Jeho připomínky nesnáším. Vlastně to nejsou jeho připomínky, jen mé, které se mi vkrádají do hlavy a chtě/nechtě se vznášejí nad mojí hlavou jako nezodpovězené otázky. Deprimující.

Po patnácti minutách, během kterých jsem stihl překročit rychlostní limit jsem na místě.

Postávám na cestě a trvá než se odvážím v kročit na jeho pozemek, vlastně na něm už parkuje jeep. Přibližuji se ke dveřím a pod nohama mi praskají spadané větvičky okolních stromů. Stoupnu nejprve na jeden schod, ten prudce zavrže, takže s jistotou vím, že pokud tu Hale je, musí o mně právě vědět. Nevýhoda rozpadlého domu. Když se ujistím, že mi srdce stále nevypovědělo pokračuju. Nadechnu se a pak odhodlaně třikrát zabuším pěstí do dveří. Syknu. Má pravačka byla stále ještě od krve. Můj zrak zaujme opět znak na dveřích stejně jako tomu tak bylo, když jsem tu byl včera. Prsty obtáhnu znak a pootevřu ústa vypadá to skoro jako...drápy?

Nemotorně couvnu vzad, klopýtnu a padám přímo na záda. Větší nemehlo už snad ani být nemůžu.

Uvnitř lesa zaslechnu zvuk, který nechce zažít snad nikdo. Znělo to přesně jako praskání kostí. Pomalu se otočím zatím zvukem a z lesa vychází on. Jeho obličej je...znetvořený. Oči mu svítí, ale tentokrát ne modře a má nepřirozeně dlouhé nehty...jenže tohle nejsou nehty. ,,Drápy." zašeptám chraplavě.

Zahlédne mě až v té chvilce kdy se zvednu z trávníku a i přes ohromnou bolest v zádech a v ruce utíkám do svého auta. Zaslechnu jak co si volá, ale na to není čas. Nemotorně strkám klíč do zapalování a startuji. S neuvěřitelnou rychlostí odjíždím pryč. Strach mě zase přemohl a já se cítil ještě hůř jak zbabělec. Jaký výraz následuje po zbabělci? Netuším.

Řítím se až takovou rychlostí, že ani nedokážu zaregistrovat strom před sebou. Šlápnu na brzdu, ale už je pozdě.

...

5 kapitola/část je na světě! :D:3 Chci poděkovat za vaši podporu. Je skvělý, že za jediný 3/4 dny je tu přes 200 čtenářů <3 VOTE&COMMENT. Díky :)xxx.DomSprayberryMlov