[With you...] *STEREK*

[Chapter 17]

Ležíme vedle sebe na posteli a neděláme nic než že se vpíjíme do svých očí. Derek sebou už už ani neucuká. Nevadí když se na něho dívám. Těší mě to. Bál jsem se, že když zůstanem spolu, budem se pořád jen názorově střetávat až mě jednou ten náraz zlomí. Teď vím, že patříme k sobě jako klíč a zámek, ať se děje cokoliv. Prsty přejede po mé tváři a mě příjemně zamrazí. Chci aby toho bylo mnohem, mnohem víc jak jeden polibek. Vyhledám jeho rty a chci ho znovu políbit on mě však zarazí. Projede mnou vlna zklamání. ,,Stilesi ani netušíš jak šíleně chci podrobit si tvé rty, tebe celého." usměje se. ,,Tak proč to neuděláš?" zeptám se jako by to měla být samozřejmost. ,,Protože vím, že tohle všechno je pro tebe nové a já chci aby si to zažil správně. Tak jako by to měl zažít každý. Všechno hezky postupně, ne najednou." zašeptá. ,,Musíš cítit mnohem víc než jenom aby se to stalo hned. Chtíč někdy dokáže zničit vše. Věř mi." mluví tak jako by to snad znal ze své zkušenosti. ,,Dereku chci aby jsi věděl, že nikam nehodlám odejít. Jsem tvůj. Byl jsi první na koho jsem narazil po tom všem a chci s tebou být napořád. Já nikdy nikde neskončím než tady. Jsem tu uvězněný. Mé kroky vždy povedou zpět do Beacon Hills." ...,,Vím co myslíš. Beacon Hills je střed nadpřirozena. Má rodina tu žila a já nemám sílu odtud odejít. Chci pro tebe něco lepšího, ale zároveň jsem rád, že na to už nejsem sám. Nejsem jediný koho tu ty hranice nechávají na pospas...nikomu tě nedám Stilesi." zamrká a já se potichu rozesměju. Tohle je štěstí. Pomyslím si. ,,Tak alespoň můžeme zůstat u těch polibků." zavrním sladce a zhoupnu se celou váhou těla nad něho. Ochranitelsky mě stiskne a svými rty saje ty mé. Štěstí je krásná věc, a já myslel, že ho nepoznám. Mýlil jsem se. I kousek štěstí je krásný jak nic, i když víte, že nepřetrvává navždy. Každá sekunda je velmi cenná.

...

První věcí, které si po probuzení všímám je listí. Rozhlédnu se okolo sebe. Je stále večer. Zase se to stalo. Poprvé od chvíle co mě Derek začal učit sebeobranu. Do té doby byl klid. Strach by mě měl ochromit, ale zůstávám klidný. Není nutné hned panikařit. Postavím se na nohy a rozhlížím se kolem, div si nemůžu hlavu vykroutit. Je chladná noc a vítr je silně slyšet. Můj krk začíná pálit a já vím, že něco na tom všem nesedí. Bolest se rozšiřuje a já dopadám na kolena. Oči mě slzí a já se svíjím v agonii. Ale ne té skvěle úžasné jakou zažívám, když políbím Dereka, ale v té bolestné, v té značně horší. Kdyby ze mě Derek neudělal silnější osobu, už bych dávno ležel na zemi a v bezvědomí.

Než stačím vyslovit jediné slovo je tu. Ovládá mě tělo a já musím sedět a nečinně přihlížet. Přesně jako posledně. Místo toho abych vyváděl a bál se, tentokrát se snažím rozumně přemýšlet.

,,Nebraň se tomu Stilesi. Máš mě v sobě. Máš v sobě zlo. Své druhé já, ale oba jsme jako jeden." projede mu hlavou myšlenka určená mě. Takže on chce hrát hru. A umí komunikovat.

,,Budu se bránit do posledního dechu, ty šmejde." 

,,Když myslíš. Pamatuj si jen jedno, podrobíš se mi a budeš mě poslouchat, až zničím to co tě oslabuje."

,,Derek." uvědomím si.

,,Přesně tak Stilesi. Půjdu si pro něj a  pak se vypořádám s tebou."

Má ústa se otevírají, bezvýznamně. Můj křik je uzavřený a nikdo krom zlého Stilese mě neslyší.

17 kapitola/část. :)))VOTE&COMMENT. Díky :)xxx.DomSprayberryMlov.