[With you...] *STEREK*

[Chapter 39]

O dva měsíce později.

Tak dlouhá doba už uplynula od jeho zmizení. Den za dnem strácím naději. Třeba si to nakonec rozmysleli a zabili ho. A s námi si starosti nedělali. Bylo by to možné? Vím, že Derek říkal, že se Calverovi před ničím nezastaví a chtějí pomstu, ale třeba ji získali jen z Haleových. Co když Derek leží už dávno na dně nějaký stoky nebo někde pod zemí? Nad tou představou se zachvěju. Chybí mi. ,,Čau." posadí se ke mně Corey. Neodpovím. ,,Chlape vím, že na mě nemáš náladu, ale neměl by si být tak sám."

,,Co ty o tom víš?!" vyštěknu. ,,Heeej klid. Už se chováš jak Derek. A znám to moc dobře...samotu. Možná, že jsem nebyl v děcáku, ale já byl zas věčně celý život zavřený ve svém pokoji. Ve svém vlastním světě. Ani nejsem skutečný vlkodlak. Jsem jen neúspěch." jeho slova mě zaujmou. ,,Promiň. Jak to myslíš? Že nejsi skutečný vlkodlak? Neúspěch??"

,,Nebyl jsem kousnut. Já byl vytvořen hrůznými doktory." ...už, už ho chci přerušit, ale on naznačuje ať to nedělám. ,,Díky hrůzným doktorům jsem byl vytvořen, do té doby jsem o nadpřirozenu nevěděl. Oni prostě přišli a mysleli si, že mě můžou vlastnit. To taky udělali. Na chvíli jsem byl na straně zla, ale pak jsem poznal Masona a já chtěl víc než být ten špatný. Byl jsem ve smečce kde mě můj vůdce jen využíval ..kdybych neodešel zabil by mě jako to udělal ostatním. A vše to dělal pro moc. Ale láska k Masonovi mě zachránila. Zamrkám. ,,Derek zas zachránil mě. Je to skvělý pocit viď? Být středem něčího vesmíru." po dlouhé době se dokážu usmát.

S úsměvem přikývne.

,,Tak to je pravda. Je úžasný vědět, že na tobě někomu záleží, někomu patřit a mít s ním pocit bezpečí." řekne. ,,Chci tím vším říct, že netrpíš jen ty. My všichni ho postrádáme a neměl by si tím procházet sám. To nikomu neprospěje a už vůbec ne tobě být znovu v samotě. Nebuď uzavřený. Býval jsem takový a málem mě to sežralo zaživa." sklopí oči k zemi. On to zná. Ví jaké to všechno je. ,,Věř mi já se snažím, ale bez něho jako bych stratil chuť do života a čas se zastavil. Já se nemůžu ani nadechnout. Straší mě různé obrázky. Nemusí už být ani na..." nedokážu to vyslovit. ,,Bude." namítne důrazně. ,,On žije Stilesi." přivřu oči. ,,Moc ho miluju." Corey se zářivě usměje. ,,Je těžké myslet optimisticky, ale musíš mít naději."

Navlhčím své suché a popraskané rty. ,,Jo, hádám že je to to jediné co můžu udělat." opáčím. Pokrčí rameny. ,,Můžeme jít hledat. Pokud chceš půjdem dnes večer ven. Třeba něco najdeme. A ostatní si můžou odpočinout a jet navštívit rodiny. Je jediné štěstí, že část našich rodičů ví co jsme a jak je to komplikované." zašklebí se. ,,Dík za nabídku...jo myslím, že je to dobrý nápad." odpovím. ,,Fajn." souhlasí a mizí prozatím pryč. Poslední týden jsem nevyšel ven. Tak trochu jsem ztratil naději a nechal hledat jen ostatní. Ale už je čas vydat se ven taky. Za zkoušku nic nedám. Skusit najít konečně nějakou stopu. I jedna jediná věc by mi udělala radost. Byť jen sebemenší i to by bylo vítězství. A pohnulo by mě to v před a dodalo energii na další pátrání. Všechno by bylo lepší jak tahle situace teď. Docházím do mého pokoje, který mám s Maliou a balím si do batohu věci na večer. Baterka, svačina, mapa města a pro jistotu u mikinu i když v Mexiku je i v noci neuvěřitelné vedro. Najednou jsem odhodlaný najít dnes alespoň malou stopu, dřív jak bez ní se sem nevrátím. To je můj úmysl.

39 kapitola/část :D :* No když si vezmu že to mělo skončit už 30 kapitolou tak je to celkem zatím fajn ne? :D Aspon teda vy mate pozitivni nazory. VOTE&COMMENT. Díky :)xxx.DomSprayberryMlov