[With you...] *STEREK*

[Chapter 1]

Když jsem byl malý viděl jsem na vlastní oči smrt své rodiny. Má matka, otec i sestra s bratrem zahynuli za zvláštních okolností. Jenom já věděl co se tehdy stalo. Ale kdo by věřil malému chlapci, že viděl tvory s tesáky a drápy? Nikdo. A kdybych zopakoval svoji výpověď dnes? Mysleli by si, že jsem blázen.

A možná, že to nakonec i výplod mé fantazie byl. Kdo ví. Sním? Nebo je to děsivá skutečnost? Mohl by být svět jiný než jaký ho známe...? Na to nejspíš neznám odpověď, a nebo v hloubi duše vím, že ji znát netoužím.

Není den kdyby mi má rodina nechyběla. Kdybych necítil tu beznaděj a všechny ty pocity uzavřené a utajené v sobě skoro bych věřil, že se to nestalo a že mohu žít normální život. Jenže můj život normální nebyl.

Roky v dětském domově. Potom masakru mi žádná rodina nezbyla. Byl jsem jen já, malý Stiles, malé a opuštěné dítě, které museli zavřít do pokoje, který ani nebyl jeho domovem. A dnes konečně nastal ten den. Mé osmnáctiny a mé propuštění tam ven, kde to pro mě je naprosto cizí.

...

Vycházím ven. V ruce držím jen batoh s pár věcmi a penězmi, které mi odkázal otec ještě když jsem byl malý. To jediné mi zůstalo. Několik tisíc, které mě udrží naživu tak na pár měsíců.

Pevně svírám batoh a nemůžu přestat rýt nehty do vlastní kůže. Přepadává mě ohromný vztek a já pevně tisknu zuby k sobě. Z očí se mi řinou slzy a hlavou mi projde obrázek mé mrtvé rodiny.

A tak můj první krok nakonec vede zpátky do Beacon Hills. Do opuštěného města, sotva s pár obyvateli a s velkým počtem záhadně nevysvětlitelných vražd.

...

Dětský domov v kterém jsem byl skoro 13 let zavřený není od Beacon Hills daleko. Po cestě jsem se pár lidí zeptal na cestu. Stačilo jít stále rovně po staré cestě. Zleva i zprava cestu lemovaly stromy. V téhle pustině byl snad jen samý les. Občas jsem se ohlédl, když jsem zaslechl nějaký šramot, ale zřejmě jsem byl jen paranoidní. Neznám tenhle svět, a nevím co na mě čeká. Na tohle všechno mě měli připravit rodiče, né pojeb*ná izolace od celého světa, od každého zákoutí a každého kousku nového poznání.

Jak jdu tou starou cestou hlavou se mi promítá vše co jsem zasebou nechal. Mám svobodu. Můžu žít. Trochu se sám pro sebe usměju, ale ihned zas nahodím svůj pevný kamenný výraz. Nevím čemu všemu budu muset čelit. Ani nevím komu věřit a co dělat.

Jako malý jsem si ve své fantazii vysnil tolika věcí, svoji celou budoucnost, ale když se teď nadtím zamyslím, byla to úplná pitomost, ten kluk byl hloupý. Co je tak skvělého na životě kde chodíte do práce, dřete se aby jste si nakoupili jídlo a potřebné věci k životu, když to celé vede k nevyhnutelnému. Ke smrti.

Takže ne. Nevím kde začít, nevím co dělat. Protože nechci být jen přihlouplou postavičkou, která dělá co se jí řekne. Která dělá to "správné".

Někdy přemýšlím proč jsem přežil. Proč má rodina zemřela a proč já jsem tady?...kdybych tak znal odpověď. Zasloužil bych si ji. Zasloužil bych si odpověďi na všechny mé otázky.

Zachvěju se, když na mou ruku ukápne voda. Déšť. Nehledě na to, že začíná pršet jdu stále dál. O tři hodiny později už stojím na kopci v lese, kde je výhled na celé Beacon Hills. Světla úplně pohasla...tohle místo si pamatuju. Táta byl šerif a vždy když skončil v práci brával mě sem. Dívali jsme se na výhled tohoto města, jenže tehdy to byl ještě můj domov a město bylo plné světel a ne tak pohaslé.

Takže je tu 1 kapitola/část :3 Uvítám názory!! :)

VOTE&COMMENT. Díky :)xxx.DomSprayberryMlov