Příběh o Dereku Haleovi a chlapci, který nikdy nepoznal lásku ani jiný pocit kromě strachu, utrpení, beznaděje a vzteku.
Stiles je kluk, který prožívá své dětství v děcáku...a pak ho pustí a on znovu zavítá do domu kde se stala před lety jeho rod...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Nemůžu si přivyknout té tmě okolo mě. Nevím kde jsem. Jen tma a v noze mám neskutečnou bodající a neustupující bolest. V duchu probírám, jak se z tohohle dostat, odpověď však nedostávám. Nedokážu se ztotožnit s žádnou z možností, protože zrovna dvakrát na výběr nemám. Zůstávám mlčet a nechám promluvit ticho. Jen taková odpověď mi přijde příhodná, jen mlčení učiní zadost tragédie, která se odehrála, ne nějaká slova a rychlá změna tématu. Bitva. Oni. Jsem jejich. Svaly ve tváři mám napjaté. Zaslechnu šramot a nepříjemný zvuk, který se mi zařezává až do nejzakoutější části mozku. Jako křída, kterou přejíždíte po tabuli.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
,,Stilesi, Stilesi..." mé jméno se hrozivě ozívá od stěn v kterých musím být uzavřen. Zprudka vydechuju. To co cítím je opravdová zátěž a mou pevnou vůli z rozhodnutí z které není cesty zpět. ,,Kdo je to?!" zvolám co nejvíce odhodlaně avšak můj hlas se klepe. ,,Stilesi ty mě nepoznáváš?" má tak tajemný a chraplavý hlas. Otřesu se a v noze cítím ještě větší bolest. ,,Já jsem ty. Tvé druhé já." ,,Mé špatné já." zašeptám. Chladně až hystericky se zasměje, jako by to snad mělo být celé nějaká zábavná hra. Ano pro něho je. Je to strategická hra, na přemýšlení. A téměř existuje jen špatné rozhodnutí a správné. ,,Nebuď k sobě tak přísný. Oba jsme stejní. Stačí, když se mi otevřeš a dáš mi prostor k tomu abych ti to ukázal." Zavrtím hlavou. ,,Nikdy." Slyším jak se ke mně blíží. Zaslechnu ostrý zvuk, který z ní jako skřípění zubů. ,,Stilesi Oni nás zabijí pokud to neuděláme. A když se nám to podaří, budou naši. Budou nás poslušně poslouchat." zasyčí. ,,Budou poslouchat mě nebo tebe?! Když se v tobě stratím, nikdo nebude ani vědět, že někdo jako já existoval. Budeš tu jen ty a zlo." zařvu vztekle a strach je tu tam. Opět se zasměje. ,,Kdy pochopíš, že jsme stejní?! Připusť si to. Cítil jsi potěšení ze zabití jednoho z nich. Jednoho z Oni." ...,,To není pravda!". ,,Lháři!" odpoví. ,,Cítím vše co ty. Tak se nepokoušej mi lhát. Zbabělče." vyplivne ty slova jako nic.