[With you...] *STEREK*

[Chapter 45]

Probouzím se a když ho spatřím vedle mě ve slunečním svitu nemůžu uvěřit, že mám takové štěstí. V noci jsem nedokázal nějakou dobu usnout. Neustále jsem ho hlídal, protože potom co se stalo mám strach, že by zase zmizel a já se probudil bez něho. Tak moc ho miluju. Dýchá zhluboka a tak jasně. Ví, že jsem tu pro něho. Chci aby zůstal silný a dovolil mě o něj pečovat s veškerou láskou co mám. Asi nikdy nepochopím jak může jeho čisté srdce milovat tak moc to moje obyčejné. Jak jsem předtím než přišel mohl vůbec žít? Vůbec vydržet dýchat? Jak jsem mohl být tak slepý...Jenže pak jsem otevřel oči a poznal jeho. A všechno to mělo jiný význam. A jiný spád. No v našem případě spíš vrchol než spád. Spád by to byl pro mě kdyby nepřišel do mého života a neudělal v něm ten zmatek, který v něm je teď. Napáchal ho on. Úplné bláznovství. Rád ho pozoruju když spí. To jak jemně oddechuje a jak moc je na něm vidět, že bojuje s minulostí stejně jako já. Je silný. Převalí se na břicho a já se potichu zasměju. Je roztomilý. Prsty přejíždím po jeho linii tetování. Všechno s ním je tak krásné...

,,Co to děláš?" optá se rozespale s poloúsměvem na rtech.

,,Dotýkám se tě?" usměju se.

,,Ale jsi vzbuzený dřív jak já. To u tebe je nezvyklý." zachmuří se.

,,Promiň moc jsem toho nenaspal. Dokud tohle všechno neskončí ani si nedokážu představit, že bych si mohl odpočinout. Nechci...o tebe zase přijít. Nechci se probudit a zjistit že tu nejsi."

,,Ach Stilesi." zamrká a bere moji ruku do své. Já se nakláním nad ním a líbám každý kousek jeho tetování. Zaúpí. ,,S tebou zažívám ty nejkrásnější rána vůbec." zase mě výběr jeho slov odzbrojí. Políbím ho na jeho měkké a přitažlivé rty. Rukou přejíždím po jeho strništi a on se zachvěje. Je neuvěřitelné co s vámi dělá jeden jediný dotek. A když jich je hned několik unáším se v příjemné extázi, která nejde uhasit. ,,Přestane to vůbec někdy?" ptám se, a on povytáhne obočí. ,,Ta touha kterou k sobě cítíme. Zavrtí hlavou. ,,Ne, já myslím, že rozhodně ne." vycení zuby. ,,Máme na to "věčnost." Stilesi." ...,,No když to říkáš ty, tak to asi bude pravda." kousnu se do rtu. Opět se zachmuří. ,,Nekousej si ten ret." ...,,Ale, ale...proč pak?" olíznu si rty a on od nich nemůže odtrhnout zrak. ,,Protože to můžu dělat jenom já." odpoví rozhodně, posadí se a obkročmo se nade mě nakloní, ruce mi zvedne nahoru a pevně je drží. Můj dech se zrychluje. ,,Už zase nemůžeš dýchat, že je to tak? Stačí abych udělal úplnou maličkost a ty už se ve mně strácíš." tak teď to přesně popsal. ,,Jsi moje štěstí Dereku. Jsme na bitevních polí, ale i když spadneme dolů spolu zase stoupneme lehce nahoru. Je to jak na horský dráze, která nikdy nezastaví. Bez tebe bych tu nebyl dlužím ti víc než svůj život. A ať tohle skončí jakkoliv jsi moje světlo, jsi moje všechno." ta slova jsem v sobě držel dlouho. Chci aby to všechno věděl. Je to pro mě důležitý. Přisaje své rty na můj krk a líbá mě tak jak by to nikdy jiný ani neuměl. ,,Tak krásně voníš." zavrní a já se začnu zmítat. Chci se ho dotknout, chci si s ním taky dělat co se mi zachce, ale on nehodlá mé ruce pustit a evidentně si to velmi užívá. ,,Aby jsi věděl proč si nemáš kousat ten ret." prohodí jakoby nic. Odtahuje se. ,,Vážně? Teď ses rozhodl přestat?" jeho taktika je sice chytrá, ale tohle je vážně týrání. ,,Možná by ses měl obléct, protože ostatní už jdou po schodech." odpoví na to.

,,Co? Sakra Dereku!"...zasměje se. ,,Promiň."

Kapitola/část 45 :3 Trošku jsem se zase zaměřila na ně, když spolu tak dlouho nebyli :DD <3 VOTE&COMMENT. Díky :)xxx.DomSprayberryMlov