[With you...] *STEREK*

[Chapter 16]

Poznámka autora! Nezapomeňte si zapnout písničku než začnete číst.:)!!

V ruce držím katanu a zaujímám základní postoj. Představuju si, že přede mnou je můj nepřítel a bojuju. Pocit nejistoty mě už neovládá tolik jako tomu bylo předtím. Grounder se mnou bojuje zevnitř, zatím však sílím a učím se co to dá. Únava je taky jedna z vedlejších účinků tohohle všeho. Držím se však na nohou. Kvůli němu. Kvůli Derekovi. Kdykoliv na něho pomyslím ve své mysli, vše je rázem uklidňující. Je něco jako mou svobodou. Mým klidem v duši. Pokud nějakou duši vůbec mám.

Láska se stává tím více záležitostí těla, čím více o sobě prohlašuje, že je jen záležitostí duše.

Jizvy, které teď mám, mi budou navždy připomínat čím jsem se musel stát. Protože si to vybralo mě. Bezbranného Stilese s těžkou a opomíjenou minulostí.
Avšak už ne opomíjenou.

Zamiloval jsem si pocit síly, mé sebeobrany. Katana se stala součástí mého já. Když ji držím v ruce je to jako by mě nic nemohlo přemoct, nic mě nemohlo zastavit.

Vím, že stojí za mnou. Otočím se a katanu mu držím u hrdla. Jemně se usměju.

,,To nebylo špatný." zhodnotí.

,,Já vím."

Stále mu držím katanu u krku a on čeká na moji další reakci. Oklepu se nad představou a chtíčem se k němu přisunout. Dát mu ruku na hruď a ochutnat jeho rty. Nadechnu se a představu nechávám rozplynout do vzduchu.
Odsunu katanu.

,,Přišel čas na lukostřelbu." řekne a já si až teď všímám jeho luku a šípů v rukou.

,,Dobře."

Odložím svůj meč a kráčím za Derekem k lesu.

Ukáže mi, kam se mám postavit. Luk mi dá do rukou a konečky mých prstů se otřou o ty jeho. Cukne sebou, ale bere to bez povšimnutí, jenže já vím, že to cítí stejně. Láska je jako nemoc. Jeho dech se zrychlí kdykoliv vejdu do místnosti. Jeho srdce bije rychleji, když se přibližuju a jeho kůže se chvěje, když cítí můj dech na té své. A stále i přesto všechno se dokáže udržet. A jak to vím? Protože tyhle pocity mě ubíjejí uvnitř. Hýbou mnou a něco probouzejí. Vášeň. Můžu si to vlastně dovolit? Lásku? Co když je to pouhá slabost a jak na chvíli zapochybuju přemůže mě temnota...? Sklesle sklopím oči k zemi.
Derek se postaví za mě a mně se zrychlí dech a srdce obrovskou rychlostí. Jednu ruku dá na můj bok a pokouší se mě postavit do správné pozice lukostřelby. Polknu a nemůžu se nadechnout. Ano, je to slabost. Ale mnohdy krásná. Zamířím na jeden ze stromů a ruce se mi chvějí, takže šíp dopadá někam do listí. Skloním luk dolů a nemůžu nepřestat myslet na jeho ruce na mém boku. Tohle snad dělá naschvál. Zaslechnu i jeho dech a vím, že tohle v plánu neměl. ,,Sakra. Kašlu na to!" zavrčí a otáčí si mě k sobě.

Přitáhne si mě blíž do své náruče a jeho rty se otřou o ty mé. Vzdychnu. Jeho mírné strniště mě polechtá na bradě a já se slabě usměju. Prohlubujem náš polibek a drsně, ale příjemně proniká jazykem do mých úst a já mu vycházím vstříc. Můj první a nezapomenutelný polibek. Propadávám do jeho světa.

Ruce mám na jeho tváři a on prsty hladí pod košilí mé záda. Na kýčovitost jako jsou motýli v břiše, jsem nikdy věřit nedokázal, tahle skutečnost se teď ale ověřila. Z jeho úst vyjde tichý sten. Je tak jednoduché ho líbat, když jsou jeho rty tak dobré a měkké.

Byli jsme jako dvě lapená stvoření ve svém náručí. Stvoření bez podmíněčně do sebe zamilovaná. S temnotou v sobě, kterou odsouvá stranou jenom láska. Láska visí ve vzduchu a čeká až si ji chytnete, až jí dáte možnost vás otestovat. Vaše hranice a možnosti tohoto světa. Nic už vás nedrží na zemi.

Budu stále moct cítit k němu to blízko, k tomu nesrovnatelnému. Ty momenty probouzení, kdy se mu zadívám do očí. Ta krása vedle mě. A já bych bojoval se svým přesvědčením za nás dva. Mé srdce je připravené se mu otevřít, protože mám pocit, že jsem připraven na lásku. A chci být jeho všecko možná i víc. Chci aby si byl jistý, že jsem jeho. Že ho dokážu vytáhnout ze tmy.

Odtáhnu se od něj a zírám na jeho modré oči. ,,Já...nedokážu se ovládat." vyhrkne a vidím na něm, že má strach. Podívá se jinam, ale já ho bez váhání chytám za bradu a otáčím zpět. ,,Stilesi..." ...skočím mu do řeči. ,,Ne Dereku. To co jsem předtím řekl, bylo ze strachu. Byla to jen chvilková slabost. Ale musíš mi věřit, že jsem to tak nemyslel. Dereku ty nejsi zrůda. Jsi krásný. Tak se neschovávej. Přede mnou nemusíš."

Zkřiví tvář bolestí a nejistotou a tak si tenktokrát přitáhnu k sobě já jeho.

Mít lásku vlkodlaka je jen přece lepší než být sám a nešťastný.

16 část/kapitola <3 :3 Ráda bych znala u této kapitoly názory nejlíp všech co čtou:D  Ale je mi jasný, že všichni se prostě nevyjádří. Děkuju za čtení. :* Ještě to bude hodně zajímavé. :D VOTE&COMMENT. Díky :)xxx.DomSprayberryMlov.