[With you...] *STEREK*

[Chapter 42]

Část věnovaná všem.

Oteviram oči do tmy. Bok mě šíleně bolí. Hádám že mám obrovskou modřinu podél celého boku, protože to bolí nepopsatelně a stačí se toho jen dotknout a už slzím. Otřes mozku taky zrovna nepomáhá a mé ruce štípou a myslím, že se mi do zaryté kůže dostává infekce. Ale pořad se snažím soustředit na to jak se zachránit. Tedy alespoň Coreyho, protože nemůžu dopustit aby zemřel. Je ještě o dva roky mladší jak já. Tohle si nezaslouží. Sílu v rukou už moc nemám, vlastně vůbec soustředit se s poraněnou hlavou mi děla problem, ale přesto zvládám jednoduchá kouzla. Musím Coreyho ochránit. Nic už pro mě teď není jako předtím. Derek neví ani kdo jsem. Vždyt se mnou hodil o zem. Jeho něžné dotyky mi chybí. To jak se mnou zacházel tehdy a jak teď mě bolí. Kdo mě miluje? Kdo mě miluje teď? On ne...tohle je jako zlý sen z kterého se nejde probudit. Potřebuju ho pro svůj život. Tak moc ho chci políbit a skusit v něm probudit staré city. Ale tenhle Derek, ani trochu nevypadá na někoho kdo city má. Znovu stisknu svůj bok a tiše vykřiknu. Jsem sice nadpřirozený, ale schopnost hojení taky stejně jako Corey nemám. S poraněním jsme stejně slabý jako lidé. Potřebujeme normální lidské ošetření. Corey je u mě a stiskne mi ruku. Chvíli mi nedochází co dělá, až když bolest ustává mi to dojde. ,,Já...myslel jsem, že nemůžeš."

,,U sebe nemůžu Stilesi. Ale někomu jinému vzít bolest ještě pořád zatím můžu."

,,Děkuju." zašeptám.

,,Za nic. Jsme mrtví že jo?" poklesne mu hlava dolu a vidím jak se mu v očích třpytí slzy.

,,Já nevím. Je to..." nedokážu nic říct bez toho abych se nerozbrečel jak malej. Prostě to nejde.

Jen přikývne.

A tak tam spolu sedíme a čekáme co bude dál.

...

Noc se dnem se střídají a já nevím na co tak dlouho čekáme. Ostatní se dávno museli vrátit. A jako by mi četli myšlenky dveře se otevírají a dovnitř pronikne světlo. ,,Je čas jít." poručí ta hnusná ženská. Nenávidím ji. Tohle udělala Derekovi ona. Derek nás oba popadá za límec a táhne nas pryč. Už nemám ani sílu se zmítat a tak se jen nechávám vléct. Corey je na tom podobně. Na ústa nám někdo přiloží nějaký hadr a my rázem usínáme.

...

Probouzím se. Slyším křik a řev. Okolo mě panuje zmatek. Všichni ze smečky jsou přede mnou a drží je Calverovi. Já jediný sedím před nimi a stín na podlaze mi prozrazuje, že za mnou stojí Derek a v ruce drží zbraň. Tohle bude fascinující konec. Všichni cosi pokřikují, ale on je neslyší. Jeho prácí je nás zabít. Na všechny se soucitně podívám a pak jen zavírám oči. ,,Udělej to." řekne mu Calaverová. Slyším už jen výstřel, který dokazuje můj konec.

Kapitola/Část 42 VOTE&COMMENT. Díky :)xxx.DomSprayberryMlov