[With you...] *STEREK*

[Chapter 41]

Ruce mě pálí a v krku mám sucho. Nevím kde jsem a co se vlastně stalo. Na nic si nevzpominam. Cítím jak mi po rukách a tváři stéká krev. Každé polknutí nepříjemně píchá. Pomalu otevírám oči. Hlavu mám zřejmě naraženou po pádu k zemi a náhle si i vzpomínám co se stalo. Ruce mám stažené v provaze až do masa. Abych nevyjekl bolestí kousnu se do jazyka. Pohlednu vedle sebe a Corey je na tom stejně jako já. Ještě je omámený. Slyším něčí dech a zvedám oči vzhůru.

Nevím jestli se mi něco jen zda nebo jestli je to skutečné. Derek a stojí po boku nějaké starší ženy. Proč je u ní a né u mě? Co to dělá?

,,Zdravím tě Stilesi." pronese žena s posměchem.

,,Omlouvám se, že to trvalo tak dlouho. Měli jsme nějakou práci s Derekem." pohlednu na Dereka. Něco s ním je jinak. Jeho temný pohled a chladné postavení. Jeho výraz ve tváři. Tohle není můj Derek. ,,Co s tebou udělali" zašeptám. Když k němu promluvím on ani nemrkne. ,,Chvíli jsme ho mučili, pak nás ale napadlo něco mnohem, mnohem lepšího. Lepší pomsta za to co jeho rodina napáchala. Zabít vás naší rukou by pro nás bylo moc snadné. A necítila bych radost to ani v nejmenším." polknu. ,,Co jste mu udělali?!!" ptám se znovu a zvyšuji tón. ,,Proč si tak netrpělivý? Jsi Stiles že?" žena obejde stůl a stojí přímo u mě. ,,Častokrát volal při mučení a ve spánku tvé jméno. Asi ti na něm hodně záleželo." drze se usměje. ,,Záleží." zavrčím a plivnu jí do obličeje. Žena mi vrazí facku a já se zachvěju. Řekl bych, že můj dopad k zemi v té ulici mi přihodil otřes mozku. Ona mi ubližuje a s ním to ani nehne. Kde je zatraceně můj Derek. Vyplivnu krev z úst. ,,Odpovíte mi?!"
,,Už není loajální k tobě!" zařve. ,,Oddanost je dnes velmi cenná, ale už nepatří nikomu z vás. Z Derekovy smečky. Patří mně." přejde k Derekovi a já se zasměju. ,,A k čemu vám je?" optám se. ,,Stilesi přemýšlej trochu. My vás nezabijeme...." odmlčí se. ,,Vy jste z něho udělali zbraň." oči mi zaplavují slzy. ,,Ano. Stilesi. Tak vidíš že jen přeci si chytrý." hlavou mi probleskne něco šíleného. ,,Vy nás nezabijete. Necháte to na něm. Chcete aby zabil vlastní smečku." ...vítězně se usměje. ,,Ale neměj strach, zatím neumřete. Ty ani ten kluk. Umřete až celá smečka. Až se ostatní vrátí do Mexika." ...,,Co jste do něj dostali? Nějaký jed?!" ptám se znechuceně.
,,Nějaký jed to je slabé slovo." ...víc neříká jen pokyne Derekovi a ten přichází ke mně a sundává mi provazy. ,,Dereku." zašeptám a zírám mu přímo do očí. ,,Tohle nejsi ty. Vzpomeň si na mě. Omlouvám se, že jsme tě nenašli." dodám a bezradně zakňučím. Přehazuje si mě přez záda a někam mě bere. Otevírá nějaké dveře a hází mě tvrdě na zem. Mám vyražený dech a v té temné místnosti nic nevidím. Po chvíli se znovu otevřou dveře a dovnitř pošle i Coryho. Tak, tak ho zachytím před pádem na zem. Konečně se probírá. ,,Stilesi? Kde to jsme? Nic nevidím."
,,Ani netušíš jak moc to vědět nechceš." zaupim a už se ani nesnažim zastavit slzy. Začínám brečet jako bych právě ztratil oblíbenou hračku. No, hračku sice ne, ale jediného člověka, který mě miloval ano.

Kapitola/část 41 :/  VOTE&COMMENT. Díky :)xxx.DomSprayberryMlov