[With you...] *STEREK*

[Chapter 12] : From the perspective of Derek Hale.

Dal jsem Stilesovi katanu. Vím, že mu bude hodně užitečná. Je to mocná zbraň. Naučil se s ní zacházet skoro jako nikdo nikdy. A to i přesto že největší moc s katanou mají lišky, kitsune. Oni to zkrátka mají v rukou. Ale když pozoruju Stilese, vím že je na něm něco jiného. Zvláštního a elegantního. Ať už jeho postoj k situaci či postoj ke mně. Mé pocity k němu se otevírají a já je dusím uvnitř. Pociťuji jako bych měl každou chvíli snad vybuchnout, protože to už nezvládám držet. Potřeboval bych řetěz...a to vážně silný řetěz, který by mě udržel daleko od něho. Aby mi nemohl dát na vybranou.

Potichu se k němu vydávám. Zkouším jestli pozná moji přítomnost. A jeho postřeh je velmi dobrý. Prudce, ale zlehka se otočí a katanu mi přidrží u hrdla.

,,To nebylo špatný." zhodnotím.

,,Já vím." odpoví s poloúsměvem.

Dlouho si mě prohlíží a mě to znervozňuje. Katanu odsune.

,,Přišel čas na lukostřelbu." nadhodím.

Kráčíme k lesu a podávám mu do rukou luk, který celou dobu pevně svírám v ruce. Mé prsty se otřou o jeho a on sebou cukne. Potěší mě jak moc to vnímá všechno stejně.

S lehkostí ji vezme do ruky jakoby to snad nebylo naprosto nic. Jeho koordinace a síla se zlepšila. Už není slabý. Není to dítě, které jsem poznal na začátku.

Ukážu mu kam se má postavit. Následuje mě. Postavím se za ním a ruce položím na jeho bok. V tu chvíli mi dojde co jsem vlastně udělal. Přestávám dýchat a jen se chvěju. Ale tohle není strach ani nic podobnému strachu. Je to vzrušující pocit, který mě prosí abych pokračoval v tomhle dál. Musím s tím ale přestat a mé city k němu ignorovat. I přesto jak moc si nemůžu pomoct. Nechám ho zamířit a střílet. Šíp však letí někam jinam a jeho ruce se chvějí.

,,Sakra. Kašlu na to!" zavrčím a otáčím si ho k sobě.

Přitáhnu si ho sílou ale něžně do náruče. Naše rty se slabě otřou a já vzdychnu stejně současně s ním. Takže se mu to líbí. Pomyslím si s nadšením. Slabě se usměje. Líbám ho a prohlubuji náš polibek co nejvíc. Ten pocit, že Stiles patří mně je k neuvěření a nádherný. Zabolí mě jen jedna věc. Když si vzpomenu na Paige.

Ignoruju však myšlenku na Paige a dál se věnuju přítomnosti. Prsty hladím pod košilí jeho záda. Z úst mi vyjde tichý sten. Je na mě až příliš dobrý.

Odtáhne se a hledíme si do očí. ,,Já...nedokážu se ovládat." vyhrknu. Bojím se. Oči mi zabloudí někam jinam, ale konečky jeho prstů se otřou zlehka o mou bradu a on si mě přitahuje zpátky.

,,Stilesi..." nenechává mě mluvit.

,,Ne Dereku. To co jsem předtím řekl, bylo ze strachu. Byla to jen chvilková slabost. Ale musíš mi věřit, že jsem to tak nemyslel. Dereku ty nejsi zrůda. Jsi krásný. Tak se neschovávej. Přede mnou nemusíš."

Vzpomínám na jeho slova kdy řekl to zlé slovo...ale já mu to nevyčítal. Jak jsem řekl...každý má pro vlkodlaka jiné pojmenování. Přesto mě zahřeje u srdce když řekne že jsem krásný.

Nemám šanci nadtím přemýšlet protože si tentokrát přitáhne k sobě on mě a na chvíli jsem zaskočený, ale do polibku se co nejvíc vpíjím a užívám si ho. Jeho celého...

Kapitola 12 :* Jejich úžasný moment :D <3 tuhle část příběhu zboznuju. :333 <3 prostě stereeeeeek <3 :** VOTE&COMMENT. Díky :)xxx.DomSprayberryMlov.