[With you...] *STEREK*

[Chapter 10] : From the perspective of Derek Hale.

Učím ho. Nutím ho neustále opakovat matru. Vím, že ho to nepřesvědčilo nijak zvlášť, ale přesně takhle jsem se učil i já. Stejně jako on. Chce to jenom trpělivost a najít sám sebe. Jenže teenagerovi je to těžké vysvětlit. Byl jsem panovačný jako on.

,,Proč jsi přestal?" zeptám se.

,,Pro dnešek končím." odpoví jakoby nic. Jakoby snad bylo v pořádku říct že pro dnešek končí.

,,Co si to řekl?" zeptám se pevným hlasem.

,,Slyšel jsi dobře, pro dnešek končím." vstává ze země, ale stahuju ho zpátky na zem.

,,Au. Zatraceně Dereku. Dej mi pokoj!" zařve a mě ten hlas kterým mě okřikuje kdo ví proč ublíží. Možná jsem to občas přeháněl, ale pouze pro jeho dobro a jeho dobro je mojí prioritou.

,,Dělám co můžu, tohle opakuju celý týden, a nemám potuchy co to vlastně sakra dělám. Měl jsem odejít, když si mi to nabízel." v tu ránu by se do mě krve nedořezal.

,,Dobře tak jdi. Ale nezapomeň, že já byl ten jediný, který ti byl schopen kdy pomoct. Ostatní po tobě půjdou a zabijí tě."

,,Fajn. Odjíždím."

,,Dobře. Vypadni Stilesi!"štěknu a otáčím se k němu zády, aby neviděl jak mi to ublížilo.

Jeho kroky se vzdalují a nepřijde mi ani trochu, že by ho to mrzelo. Vypadalo to tak...opravdově. Stáhne se mi hrdlo a do očí se mi tlačí slzy. Nepamatuju si, kdy naposled jsem dal slzám volný průchod. Neustále mi na mysl jde jeho tvář, jméno, on celý...matoucí je slabé slovo. Olíznu si rty a pocítím slanou chuť slzy. Jak je tohle vůbec možné. Zatnu zuby a bojuju s mým vztekem.

Lituju toho, že sem na něho tolik řval. Bez rozmýšlení se rozbíhám zpátky za ním. Nesmím ho nechat odjet. Zahlédnu ho. Jeho zakrvácené ruce. Jak tam stojí a tváří se nějak jinak...ta osoba mi nepřišla jako ta s kterou jsem trávil čas. ,,Stilesi?"

Jeho ruce zamíří na mě. Odtáhne je od sebe a vytvoří tím něco neuvěřitelného. Polknu. Je rohodně jiný než ostatní. Čiší z něho elektřina a i na těch pár kroků co nás dělí od sebe je to jako by stál přímo u mě. Elektřina mě oslabuje..a vlkodlak se po ní hojí dlouho. Vlastně by mě to klidně mohlo i zabít.

Znovu promluvím. ,,Stilesi? Co to děláš?" nereaguje...

,,No tak, tohle nejsi ty. Tohle není tvé já. Ovládni to. Na tohle si se připravoval celou tu dobu. Nebylo to k ničemu. Musíš mi věřit. Poslouchej mě. Naslouchej mému hlasu."prosím ho aby přestal a soustředil se na mě jako takového. On však roztáhne ruce ještě dál od sebe.

Napadá mě jenom jedna jediná věc. Nejsem sice žádný jeho alfa, ale vím jak bych ho mohl dostat zpět. Je jako stracené štěně. A taky mám pravdu.

Rozsvítím své oči, roztáhnu rty a zařvu z plna hrdla. Stiles se mi mění před očima.

Ještě než dopadne na zem ho stihnu chytit a beru si ho do náruče. Běžím s ním do domu a ukládám ho do své postele. Ošetřuju mu jeho zraněné ruce a přemýšlím jak si to udělal. Čekám několik hodin až tehdy slyším jeho zaúpění a oči ztěžka otevírá. Vydechnu úlevou, ale mé rty se zarazí když Stiles otevře oči dokořán a kužel světla zvenčí se odráží od jeho červených očí. Ano červených. Pomáhám mu se posadit. Prohlíží si sám sebe v zrcadle. Je v šoku. Přecházím tam a sem. Hlava mi to nebere.

Postaví se a sedá si na schody. Jeho výraz napovídá dané situaci. Cítím z něho strach a úzkost. Píchne mě u srdce. Tak moc bych ho chtěl utěšit. Sevřít v náručí a prostě to udělat! Nejenom mít důvod...prostě se neptat. Ale takhle to nefunguje.

Pláče a mě to bolí. Cítím jeho bolest v té své. Splývá jako jedna jediná a bohužel je skutečná. Ta nevidoucí, která se nezastaví před ničím, ani kdybyste před ni dali velkou červenou značku s nápisem STOP!...stejně by procházela dál.
Ztěžka se nadechnu, ale popadnout dech správně mi moc nejde.

,,Zatraceně." vyhrkne a já přecházím k němu. Stejně ho alespoň beru za ruku.

,,Stilesi." řeknu.

,,Dereku, nech si to. Nic neříkej, stejně do mě nepromluvíš. Mám strach jasný. Mám hrozný strach. To jak mě ovládl...jak mě hostitel držel uzavřeného. Horší pocit jsem nikdy nezažil. Tak zranitelný..." vykřikne a tohle je horší než jsem čekal. Je to víc těžké pro mě nebo pro něho? Tak trochu od obojího část.

,,Stilesi. Já nedopustím aby se ti něco stalo. Strach je jen v tvé hlavě. Nesmíš dopustit aby tě ovládal. Nesmíš se bát. Aspon se neboj kvůli mně." mírně se pousměju i když se mi koutky úst chvějí.

,,Já si nejsem jistý jestli to dokážu. Něco ve mně se chystá zničit všechny." podívá se mi do očí a já ztuhnu.

Kapitola 10 z Derekova pohledu :3 Krásných přes 9K čtení :333 mega radost <3 Hodně moc doufám, že se vám to z Derekova pohledu líbí :3 Mně osobně ano :D <3 občas se snažím hodit za hlavu, že je to můj příběh a zkouším si to přečíst bez toho abych myslela na to, že to píšu já. A někdy to fakt jde a já si říkam..wow tohle jsem vážně psala já? Tohle je skvělý! :D ale jen přece je fakt těžký si to takhle říct..chtěla bych si to přečíst jakoby to byl někoho jiného příběh, ale nikdy to tak prostě nepujde, vždy to budete vidět jako svůj a nikdy to nebude úplně perfektní. To mě docela štve..a některým z vás se to tak moc líbí a ja bych si to chtěla přečíst tak jak to čtete vy a zažít ty pocity ...je to zvláštní no :) VOTE&COMMENT. Díky :)xxx.DomSprayberryMlov.