[With you...] *STEREK*

[Chapter 16] : From the perspective of Derek Hale.

Tři dny před bitvou se všichni připravujeme na to co přijde. Spíš tedy na to co už přichází. Nemůžu říct, že jsem úplně v klidu, protože nejsem. Občas se přistihnu jak se mé myšlenky ubírají na to, že bychom mohli prohrát a někdy mám zase síly na rozdávání. To všechno co cítím nejde zastavit. A taky nejde zastavit ta láska co cítím k němu. Sleduju ho jak se učí a vidím v něm impozantní krásu. Nepředstavitelnou touhu po něčem co jde jen stěží zvládnout. Jsem na něho pyšný ať už to zní jakkoliv. Přesto se snažím zůstat věcný. K jeho přístupu ke grounderovi mám jiný názor. Ubližuje akorát sám sobě. Možná v temnotě udržuje i jeho, ale stojí to za to aby si ublížil? Mně ne...mně to za to nestojí. Nechceš ale prohrát. Nechceš to. Protože když grounder najde cestu ven budou všichni v ohrožení. Cítím u Stilese nepatrný strach a pochyby, ale vždy když se na mě podívá ty pochyby jsou pryč. Je to jako umění. A to jsem nikdy k umění zrovna nepřilíhal...tohle, ale leccos mění.

Dva dny do bitvy a já dohlížím na Stilese čím dál víc častěji. Občas si všímám jeho přivírání očí, ale on se vždy rázem vzpamatuje jakoby měl strach usnout. A o to jde. Bojí se groundera a nechce mu dovolit vyjít na světlo. Možná...že se toho bojíme tak trochu všichni, jen si nejsme schopni to připustit. Jsem odtažitý a sleduju ho jenom z dálky. Nechci se ho dotknout dokud nebude po všem a Stiles nebude ...zkrátka Stilesem.

Stojím za domem a na chvíli jsem myšlenkami tak moc jinde, že ani nezaslechnu jak se ke mně blíží. Prudce se otočím, popadnu ho za ruce a přirážím ho jemně k domu. Zamračím se. Pro něho je to možná jako hra..ale neměl by to tak brát, ne teď.

Po naší diskuzi ho poprosím aby šel za mnou do lesa. I když je uražený jde za mnou bez otázek. Aspoň je ticho. ,,Chci aby jsi věděl, že mi na tobě záleží a proto ti chci říct něco o mně. O tom proč jsem tak chladný, sám a proč mám modré oči." vydechnu a něco ve mně povolí. Je to úleva podělit se s ním o mém životě a nemít před ním tajnosti...něco takového jsem ani trochu nečekal.

Povídám mu o malém klukovi. O teenagerovi, který byl namyšlený a myslel si, že může vlastnit cokoliv a kohokoliv. Třeba Paige.

,,Dereku ty jsi za to nemohl. Nezabil jsi ji. Možná se cítíš vinen, ale neměl bys. Miloval jsi ji, proto ti přijde, že je to tvá chyba. A tvé oči jsou ty nejkrásnější, které jsem kdy viděl, jen bych si přál aby v nich nebyla ani stopa po vině. Pojď ke mně." poprosí mě a já bez námitek jdu. Jeho slova uklidňují.

Ležím na jeho hruďi a cítím se výjmečně. Dobře. Horko mě polévá po celém těle.

Už nemám na co čekat...toužím říct ty dvě slova ať je to sebevíc bláznivý. Protože svět bláznivý je. Je zvláštní...tedy má poněkud zvláštní smysl pro humor.

,,Miluju tě Stilesi."mé srdce vynechává a já čekám jak zareaguje.

,,Já tebe Dereku."

...

Zbývá den ...jeden jediný. Zítra už může být všechno jinak než jak si to pamatujeme.

Stiles přichází za mnou do domu. Musím přiznat, že bylo těžké dát najevo před ostatními co mezi námi je, ale já ho potřebuju ke svému životu a oni to budou muset přijmout. Jejich výrazy však ani trochu nenapovídali tomu, že by jim to kdo ví jak vadilo. Naopak. Byli nadšení a já nevěděl co na to říct. Miluju ho celým tělem a duší a vím, že to není ani zdaleka všechno. Žádné slovo to nedokáže vystihnout. Né naši situaci.
Beznadějně ho miluju a nemůžu o něho přijít. Budu ho bránit. 
On za ten boj stojí. Stojí za můj život.

Přechází k posteli a sedá si vedle mě. Ruku mi položí do klína a já ji sevřu v té mé. Když se ke mně natáhne už nedokážu říct ne. Nejde to. Sedí mi v klíně a já vdechuju jeho vůňi. Lehce skousnu jeho ret a vášeň rozpoutává mě celého. Buší mi srdce jako splašené...ano tyhle jediné pocity si pamatuju...Paige byla stejně výjmečná jako on. Nikdy ji nikdo nenahradí tou jaká byla, ale tím jaký je Stiles zase nikdo nehradí jeho. Jako začarovaný kruh...Přesouvám ruce k jeho triku a sundávám mu ho. Nic nenamítá a tak pokračuju dál. Chvěje se a nejdřív mě napadne jestli jen přece nechce ustoupit. Pak se však usměju protože mi dochází o co jde. Statečně totiž bere do rukou mé tílko a jde mu to trochu víc nemotorně. Prsty prohrábne moje vlasy a ja vzdychnu. Tenhle druh touhy jsem potřeboval probudit. Oba však víme, že z toho nic nebude...ale kdyby to šlo už bych se dál nedržel zpátky.

A tak tam jenom ležíme, přitisknutí k sobě a zasypáváme se horoucími polibky.

...

Hodiny utíkají a nervozita stoupá.

16 část z pohledu Dereka :* Líbí se vám to? :) VOTE&COMMENT. Díky :)xxx.DomSprayberryMlov.