[With you...] *STEREK*

[Chapter 44]

Věnováno všem a děkuju za 39 místo ve Fan fikci. :)

Netuším jak dlouhá doba uběhla, ale stále tam stojíme v tom dešti a nepřestáváme si hledět do očí. Těžko uvěřitelné, že se ho po tak dlouhé době dotýkám. Derek se zhluboka nadechne a vidím mu na očích, že má strach. ,,Co se děje?"

,,To ten jed. Sice jsem ho prolomil, ale od té doby nemůžu přestat myslet na každou dávku kterou jsem dostal. Brzo to nedokážu udržet. A až se to stane nechci aby si byl poblíž, protože ti nechci ublížit. Už jsem ti ublížil tolikrát, že vlastně ani nemůžu uvěřit co tu ještě děláš. Jak mě potom všem můžeš objímat a líbat a říkat jak moc mě miluješ. Já si tě ani nezasloužím." vydechne. ,,Proč tohle říkáš?! Ubližuješ mi tím Dereku. Ve skutečnosti si zasloužíš něco ještě víc než jsem já. Vždyt já ani pořádně nevím kdo jsem a nevím kam patřím. Je spousty nadpřirozených lepších jak já a ty se zahazuješ zrovna s tím, který není nic." vyhrknu bez přemýšlení. Nad tímhle totiž ani uvažovat nemusím. Mám o sobě dost jasnou vizi. ,,Ale já to vím! Patříš ke mně, k nám všem. Já vím kdo jsi. Jsi ten nejúžastnější a nejhodnější člověk, kterého znám. Ať už jsi měl jakkoukoliv minulost." smutně přikývnu. ,,Nemá cenu se s tebou hádat, ale neopovažuj se mě od tebe vyhánět. Já byl taky nebezpečný a ty jsi mě chránil zuby nehty. Nikam nejdu. My to zvládneme. Jako vždy, všechno..." skočí mi do řeči. Obratím oči v sloup. ,,Jo, ale kolik toho budeme muset ještě překonat abychom mohli žít normálně? Bez toho všeho? A spolu bez toho aby nám šlo o život, nebo aby jeden z nás nebyl na kraji propasti? Což mi připomíná, že ty jsi tam byl nejmíň stokrát." zamumlá nespokojeně. ,,Tolikrát jak jen budeme moct sobě neustále dokazovat lásku. Bojujeme za nás. Kdyby jsme nebojovali tohle by nemělo smysl, ale má ho. Má smysl se za tebe prát a umírat za tebe a ..." nenechá mě domluvit už zase si podmaňuje mé rty.

,,Jsi špatný lhář v tom, že nic neumíš vyjádřit slovy Stilesi. Umíš to až moc dobře a nikdy mě nepřestaneš udivovat." silně mě stiskne a já skrz zuby slabě zavrčím. Derek mi nadzvedne mikinu a uvidí na boku modřinu, která se tam stále rýsuje. ,,Víš co je na tom vše nejhorší? Že i přesto, že jsem to nebyl já pamatuju si úplně přesně všechno co jsem udělal. A to neznamená, že to musí být vina. Je to bolest." ...povzdychnu si. ,,Pamatovat si to můžeš, ale užírat se za to ne. Je to jako...jako to bylo se mnou. Ovládlo tě tvé druhé já a ty si nemohl zabránit tomu co se děje. Stejně jako já a grounder. A taky si to budu navždy pamatovat, ale nesmíš zapomenout kdo jsi ve skutečnosti bez tvého zlého já. Já to nezapomněl a ty taky nezapomeneš. Slib mi to." čekám na jeho odpověď. Po chvilce uvažování mi to slibí. ,,Dobře slibuju. Ty si ani jinak říct nedáš." usměju se. ,,Já vím, jsem otravnej."

,,Pojďme odtud." navrhnu. ,,Chci tě mít pro sebe nechci obecenstvo." pokývnu za mě kde už stojí ostatní a všichni se usmívají. Derek se slabě zasměje. ,,Souhlasím." Všichni se rozločíme s tím, že ráno se sejdem u Dereka a promyslíme co dál s Calverovými.

Nasedám do auta a řídím směrem...,,Kam vlastně jedeme? Vědí kde nás najít."

,,Do skladiště. Sice to vědí, ale znovu neudeří. Chtějí se pomstit jinak, už ti to Scott s Allison vysvětlili ne?"

,,Jistě."

Poznámka autora: Nedoporučuju číst osobám mladším 15 let. ....Ne kecáám, ale je to jen na vaše vlastní nebezpečí:DDD

Přijíždíme před skladiště. Jen co jsme uvnitř nedokážu se soustředit na nic než na to jak moc chci aby byl ve mně. Aby jsme splynuli oba v jednu duši a v jedno tělo. Je mi jedno jak moc si chce držet odstup. Právě teď ho potřebuju nebo se zblázním. Svírá mě pevně a nepouští. Přesouváme se k posteli a já si lehám. On se sklání na de mnou a pomalu ale šíleně nežně mě líbá. ,,Víš, že nejsem ze skla viď." zašeptám pobaveně. Derek se hlasitě zasměje. Tak dokonalý úsměv může mít jen on. Využívá ho málo, ale když už se odhodlá usmát nebo rozesmát je to jako kouzlo. ,,Tak co by sis přál Stilesi." optá se a během toho co přemýšlím nad mojí odpovědí líbá každý kousek těla na mé hruďi.  Trochu se začervenám. ,,Já..." podívá se mi do očí a čeká na odpověď. ,,Bože Dereku uvádíš mě do rozpaků." vítězně a oslnivě vycení zuby. ,,Vždyt sotva něco dělám Stilesi. Čekám." rudnu ještě víc, ale nakonec ze sebe něco dostávám. ,,No, já...líbí se mi když si někdy trochu víc...eh...sakra kašlu na to. Miluju když si něžný, ale miluju i tvoji stránku když umíš být drsnější." zavrčím na něho vztekle za to, že mě donutil to vyslovit. Culí se jak malej kluk. Je to roztomilé. ,,Dobře." řekne jemně. ,,Dobře?" ...,,Jo dobře." odpoví znovu a obrátí oči v sloup. A než stačím něco říct přesouvá se níž a rozepíná mi kalhoty a stahuje následně i trenky. ,,Zatraceně." slastně vydechnu a užívám si tu příjemnou rozkoš. Jeho jazyk umí divy. ,,Tohle je intenzivní." vyhrknu a nemůžu přestat vzdychat.

Cítím, že jestli bude dál pokračovat brzo vyvrcholím a tak ho prosím ať přestane. ,,Dereku prosím přestaň tohle...už moc dlouho nevydržím." žadoním.

Políbí mě. ,,Chutnáš tak skvěle Stilesi." vzdychne mi do rtů mezi jednotlivými polibky. Zavrtím se. ,,V tom případě se těším až ochutnám já tebe." zavrčím hrozivě. ,,Tak to se nemůžu dočkat pane Stilinski."

,,To já taky ne."

,,Příště." řekne. ,,Teď už chci být v tobě." zamumlá a já skousnu jeho ret. Zavzdychá. Než stihnu vůbec něco zaznamenat uvědomím si, že už ležím na břichu a on hladí mé půlky. Spojuje stejně jako poprvé naše ruce. Je to úžasný pocit držet se ho zatím co do mě tvrdě proniká. Slabě vykřiknu, ale co víc vážně moc se mi to líbí. ,,Dereku." vzdychám jeho jméno...

44 kapitola/část :D :* Doufám, že me nemáte za moc zvrhlou :DDDD Já musela sorry :D :333 :D VOTE&COMMENT. Díky :)xxx.DomSprayberryMlov