[With you...] *STEREK*

[Chapter 8]

Slyším hlas a já automaticky otevírám oči. Cítím neskutečné horko a třes. Derek se sklání na de mnou a starostlivě na mě civí. Jednou rukou drží tu mou a druhou má na mém čele. Tedy spíš já mu drtím ruku. Za daných okolností vím, že bych už zase cítil nějaký ten pocit. Všechno to co je mi neznámé, jenže v tuto chvíli se jen soustředím na to jak moc je mi zle.

,,Stilesi celej hoříš. Všechna zranění jsou už naprosto zahojená, nechápu to. A celý se třeseš."

,,Vážně Dereku? To bych bez tebe vůbec nevěděl." odseknu.

Pokouším si sednout a Derek mi pomáhá.

,,Jak se cítíš?" zeptá se.

,,Jako - jako bych měl zvláštní deja vu. Ale to není všechno. Cítím dávku adrenalinu, šílený vztek."

Přimhouří oči a neví co odpovědět.

,,Stalo se ti to už někdy?"

,,Jo. Hodněkrát." povzdychnu si. ,,Je to mou součástí."

,,Co většinou děláš, když ten vztek přijde?"

,,Já nevím. Nic. Nedělám nic Dereku. Nic si z toho většinou nepamatuju. Probudím se na zemi a nevím co se stalo. Je to jako bych se dotkl temnoty. Nebo spíš ona mě, já netuším." přiznám roztřeseně.

,,Kdy se ti to stalo naposled?"

,,Potom co jsem se vyboural." zašeptám. ,,Na malou chvíli jsem vnímal."

,,Pokaždé je to stejné?"

Přitakám.

Derek se podívá stranou a ústa stáhne do rovné přímky. On něco ví. 

,,Dereku co se děje?"

,,Já, nejsem si jistý..."

,,Dereku! Řekni mi pravdu." tlačím na něj.

,,Jednou jsem to už viděl jasný!" zařve. ,,Tenhle třes, vztek a omdlívání. Jsi slabý Stilesi, proto pokaždé spadneš do té jak ty říkáš temnoty. Když mi bylo patnáct přistěhovala se do Beacon Hills jedna žena. Fajn, říkal jsem si buď navštívil město další vlkodlak nebo je to jen obyčejný člověk. Ve městě se vědělo o každém kdo se přistěhoval, zrovna kdo ví jak velké město to není. Má matka mě požádala abych to šel zkontrolovat. Někteří vlkodlaci jsou zkrátka našimi nepřátely, takže jsem matce vyhověl. Ta žena mohla mít špatné úmysly, kdyby byla vlkodlak. V tom případě bych z ní musel dostat odpověďi abych věděl zda není nebezpečná. Navíc mi...Haleovi nemáme nejlepší pověst." sklopí oči k podlaze ale pak zas upře pohled do mých očí a já čekám co řekne dál. ,,Vzal jsem nějaké jídlo, abych ji přivítal v sousedství. Otevřela mi starší žena

,,Dobrý den." usmál jsem se vřele. Pozdravila mě a úsměv oplatila. Pod očima měla kruhy a vypadala vyčerpaně. ,,Chtěl jsem vás přivítat v sousedství." ,,To je od tebe milé chlapče. Nechceš na chvíli dál?"
,,Jistě." odpověděl jsem. Vzala mě dovnitř a já nenápadně nahlížel do místností. Zavedla mě do kuchyně kde mi nalila šálek kakaa. A pak jsem se ji ptal. Samozřejmě tak aby to nevyznělo drze. Poslouchal jsem jak jí bije srdce a to pokaždé vynechalo a nebilo pravidelně. Lhala. Ale vlkodlak nebyla. Proto jem nepochopil, proč lže. A pak jsem zaslechl bouchnutí. Nejdřív nepatrné, pak mnohem silnější. ,,Ah." trochu nejistě a vystrašeně se usmála. ,,Hned jsem zpátky to je jen má kočka. Zřejmě musela zůstat zavřená vedle v místnosti." Lhala tak moc až jsem nevěděl co si myslet, ale musel jsem na to přijít. Vstal jsem a potichu našlapoval za ní. Otevřela jedny dveře a schody sešla do sklepa. Následoval jsem ji. Uši mi drásaly zvláštní zvuky. Sešel jsem schody a pak to uviděl. Dívku ve věku kolem osmnácti let. Její oči žhnuly, tělo se třáslo a a já cítil pach každého pocitu. Bylo v ní úplně vše. Ale nesilněším pocitem byl vztek. Chtěla ničit, ale ne jenom tak ničit, přála si mrzačit a zabíjet. Ruce měla v okovách a pod nimi silné otlačeniny. Vlkodlak však nebyla. ,,Co to sakra je?!" vyhrkl jsem zděšeně. Bylo to tak...nepochopitelné a nevysvětlitelné. Nic takového jsem jakživ neviděl. Žena mě zahlédla a naštvaně mě vyvedla pryč ze sklepa. ,,Říkala jsem ti, že budu hned zpátky!" zakřičela. ,,To si mě nemohl poslechnout?!" řvala dál a po tvářích jé tekly slzy. ,,Co je zač?!" vyhrkl jsem. Žena se mi zadívala do očí a já věděl, že je čas ukázat kdo jsem. Mé oči se rozsvítily. Vydechla. ,,Jsi vlkodlak." ,,Takže o nás víte..." přikývla. ,,Chci znát pravdu. Proto tu jsem. Musel jsem se ujistit, že do Beacon Hills nepřišel někdo kdo by ohrožoval mě a mou rodinu." promluvím tiše. ,,Chápu. To dole...je to má dcera...je to grounder." Pohlédnu jí do očí. ,,Kdo je grounder?" zprudka se nadechne a setře své slzy. Mluví pevným a rozhodným hlasem. ,,Bojovník, který podléhá temnotě. Jednou za sto let přijde z podzemí jeho duše a vybere si dvě děti. Děti, které označí svou mocí. Zlou mocí a posedne je." ,,Jak to všechno víte?" odmlčím se. ,,Jela jsem s mou dcerou po celém světě jenom abych našla někoho kdo by mi dokázal odůvodnit co je zač. A našla jsem jednoho muže...ukázal mi svět nadpřirozena a vysvětlil mi, že pro mou dceru není pomoci. Ale já to nevzdala. Odjela jsem pryč, no a ted jsem tady a vůbec netuším co mám dělat!" zakřičí. ,,Držím ji v okovách aby mi nemohla ublížit, jenže ona neví co se s ní děje a myslí si, že ji její vlastní matka zavřela."z očí se jí dere jedna slza za druhou. Je mi jí líto. Je mi líto její dcery. Chci něco říct, jenže pak uslyšíme mnohem větší rány než předtím a oba utíkáme do sklepa. Než doběhnu ta žena byla už dole...a její vlastní dcera ji zabila. Utíkal jsem pryč...utíkal jsem za matkou vše ji říct. Den na to má matka zahájila lov. Celá její smečka vyrazila do boje, aby zlikvidovali to svinstvo. Já jen přihlížel...jako schovaný za oponou.

Už se na něj nedívám, nedokážu nic dalšího slyšet. Cítím, že brzo omdlím.

,,Stilesi? Řekni něco prosím."

,,Dereku já..." nedořeknu ani větu a padám k zemi. Chytá mě a přitahuje si mě do náručí. To je to poslední co si pamatuju.

8 kapitola/část :* Jinak díky vaší podpoře se posunuju v kategorii fan fikce do předu :3 nejdriv 821 včera 522 a dneska 321 :*
VOTE&COMMENT. Díky :)xxx.DomSprayberryMlov