[With you...] *STEREK*

[Chapter 7] : From the perspective of Derek Hale.

Poznámka autora:

Předem se omlouvám, že je nová část až teď, neslibuju že budu přidávat uplně každý den mám teď nějaký nevyřešený věci a tak jsem na to moc neměla od čtvrtka náladu...ale hlavně aby se nenašel někdo kdo z toho bude dělat, že tenhle příběh už nedopíšu :DDD Nejsem ten typ co něco píše dlouho na wattpad a pak to přestane psát ;) to by podle mě nemělo smysl.

Nějakou dobu jsem ho nechal sám s jeho myšlenkami. Pak se odhodlávám a s hrníčkem kafe si přisedám k němu na verandu a kafe mu podávám. V jeho očích vidím malou jiskřičku vděčnosti. Musím párkrát zamrkat abych si byl jistý, že se mi to jenom nezdá. Jeho prsty se otřou o mé, ale já si snažím zachovat klidnou tvář. Byl to jako výboj elektřiny, tak prudký a ...nádherný. Zavrtím se. Ten pocit mi byl povědomí.

,,Nad čím přemýšlíš?" optám se vřele.

,,O tom všem." přizná tiše.

Přikývnu. Naprosto ho chápu. Musí být těžké dozvědět se jen tak o světě, který je vlastně úplně jiný než nám ho kdy líčili rodiče. Tedy rodiče obyčejných lidí...já se v tomhle potuluju od vždy. Lidi svým dětem namlouvají jak je svět bezpečný a ani neznají pravdu.

Z kapsy vytáhnu fotografii kterou jsem našel u Stilese. Je na ní on jako malý a ten vedle něho musí být zřejmě jeho táta...moc podobný si ale nebyli. Přesto i když to zažil Stiles jen na chvíli mu závidím jeho vztah jaký měl s rodiči...hádám, že mnohem lepší jak já. Lidská láska je zajímavá. Vřelejší.

,,Mimochodem, tohle jsem u tebe našel. Muselo ti to vypadnout." předávám mu fotku a on má na tváři slabý úsměv. Úsměv mu vážně moc sluší.

,,Děkuju." zašeptá.

Omlouvám se mu za tu nehodu...přiznávám se mu, že se cítím provinile, ale on nad tím mávne rukou jako by se snad vůbec nic nestalo. Mám vztek.

,,Děkuju ti za to, že jsi zavinil moji nehodu. Protože jsi vážně, vážně děsivý vlkodlak a já si málem nadělal do kalhot." pobaveně se usměje a já stáhnu rty do úzké přímky. Snažím se vypadat jako že mě to vůbec nepřijde vtipný a snažím se zůstat chladný, ale opak je pravdou. Nutí mě to k úsměvu.

Stiles začne přemýšlet nad jeho rodinou. Trápí mě to. Chtěl bych mu pomoct...ale jak? Je to roky starý případ a to co se stalo už nikdo nevrátí zpět. Stále se vracím k tomu která ze smeček vlkodlaků to mohla udělat...říkal, že viděl tři. Tudíž to smečka už být musela. Nikdo mě bohužel nenapadá..před těmi lety mi bylo jedenáct let...tehdy se tu zrovna nic moc hrozného nedělo.

Oba dva se navzájem dokážeme rozesmát  a já si ani nepamatuju kdy naposled jsem se takhle zasmál a cítil se dobře.

Obyčejný kluk si jen tak vstoupí do mého života a obracího vzhůru nohama.

Kapitola 7 :* Přes 8K čtení <3 fantastický :3 :3 ...VOTE&COMMENT. Díky :)xxx.DomSprayberryMlov.