[With you...] *STEREK*

[Chapter 21] : From the perspective of Derek Hale.

Neustálé probuzení studenou vodou na obličej...výsměchy a mučení. Chlad který mnou prostupuje je horší než ten který znám. Místy si dokonce myslím jestli nejsem v pekle. Ne. Peklo bude mnohem, mnohem horší, jednou až tam skončím za své největší chyby. Mé tělo umírá. Cítím pálení, mám hlad a žízeň. Občas mi něčeho dají napít a najíst, ale jinak mě udržují co nejvíc mezi životem a smrtí. Dokonce se někdy ptají na otázky. Ale nehodlám v ničem ustoupit, tak mě to naučila má matka. Za to jsem na ni byl vždycky hrdý, za tuhle vlastnost. Nech přežít ty které miluješ a zemři pro ně. To je cesta kterou se vydávám. I když je všechno tak matný a tělo mám poseté strhujícími modřinami, v tělě mi putuje elektřina a pomalu a jistě přestávám vnímat je stále v mé hlavě Stiles. Na tomhle temném místě ani netuším kdy je den a kdy noc. Nejdřív jsem se snažil počítat, ale nemá to cenu, omámili mě tou prudkou bolestí ve mně a občas strácím pojem úplně o všem, někdy už ani ta bolest kterou mi způsobují není nic, zapomnění bolí víc.

Calverová to ona mi všechno tohle dělá. Nenávidím ji. Toužím ji zabít. Roztrhat na kusy. Vztek je velký, ale ne dost velký aby mi zachránil život.

Dveře se otevírají a já zamžourám do prudkého světla. Vchází dovnitř, něco drží v rukou.

,,Dostávám informace po celém městě Dereku. Nikdo z nich tě nehledá. Jsi v tom sám, nejspíš museli utéct, protože ani v Beacon Hills už nikdo z nich není." nepatrně se usměje. Mé srdce jako by vynechávalo. Nevěřím tomu, nevěřím, že mě nehledají. Stiles...je odvážný nemohl utéct. Miluje mě. Musí. Snažím se sám sebe o tom přesvědčit, ale příliš to bolí, tak jako všechno.

,,Cítíš se zrazený? Jen se neboj. Přistoupíme na něco nového, oni přijedou, najdeme je, ale práce zabít je nebude naše." nevím o čem mluví, ale v žílách na krku pocítím silné štípnutí. Nejdřív nic necítím, ale pak sebou začnu cukat a mé tělo s něčím bojuje. Zadívám se na její ruce a vidím injekční stříkačku. ,,Ne!" zavrčím vztekle. ,,To jsi neudělala! Co v tom je?! Co si mi to píchla?!" jsem přivázaný, ale stejně se svíjím v křečích a dokážu ze sebe vydávat po kouskách slova. Ušklíbne se. ,,Ze začátku to bude bolet, ale brzo si na to přivykneš a budeš chtít víc a víc...už teď se ti to zamlouvá že?" zašeptá poblíž mého ucha a já jí plivnu do obličeje. Stiskne pevně zuby k sobě a paralyzérem, který má v druhé ruce zamíří opět k mému břichu...ta agonie drogy a elektřiny je nepopsatelně bolestivá ale i krásná. Ta droga mě mámí.

Začínám ztrácet důvěru ve Stilese a zbytek smečky. Nehledají mě. Jsem v tom sám a tu bolest musím protrpět. Po tváři mé stéká slza. Už asi nemá cenu bojovat. Přijde mi jako bych zahlédl světlo, které mi může pomoct od toho věčného utrpení.

Kapitola 21 :* :3 :))

VOTE&COMMENT. Díky :)xxx.DomSprayberryMlov.