[With you...] *STEREK*

[Chapter 5]: From the perspective of Derek Hale.

Poznamka autora: Čte vás už málo takže se budu snažit to asi nějak neprodlužovat :) par části ale rozhodne ne tolik co mělo With you ze Stilesova pohledu....

Hledím na neznámého mladíka. Opovážil se přijít až sem na můj pozemek. Nevím kdo je zač, ale rozhodně mu drzost nechybí. Je odvážný, ale cítím z něj strach a pouhou lidskou zvědavost. Každý kdo se na mě jen zahledí ví kdy má skončit a odejít. Nechat mě být. Ale i když ho probodávám pohledem sebevíc on tam stojí a je to jako by mu můj náznak odchodu byl úplně fuk. Zatraceně. Ten kluk se mi dostává pod kůži. Ne, tak to se ještě nikomu nepovedlo. Zavrtím hlavou. Co si sakra myslí, že dělá...

Hluboce vydechuje a srdce mu nepřetržitě buší. Vítr mu počechrává vlasy a kouše si ret. Ten výjev mě úplně vyvede z míry.

Pořád se nedokážu nějak zmohnout alespoň na jedno jediné slovo.

Můj dech se taky začíná zrychlovat, ale nedávám to znát.

Začínám toho mít dost. ,,Vypadni!" zavrčím vztekle a sleduju jeho náhlou změnu. Otáčí se pryč a nasedá do svého jeepu. Tak to by bylo. Pro své vlastní dobro doufám, že už ho neuvidím.

...

Jeho tvář mám stále před sebou. Nechápal jsem jeho gesto. Co to mělo vůbec být? Jak mě našel a jak si mohl dovolit přijít na můj pozemek. Chybělo málo od toho abych se nerozčílil. A tak jsem na něho prostě jen zařval ať vypadne, ne na nic víc jsem se nezmohl...mé rty se nechtěly pohnout a měl jsem sucho v krku. Trochu pocit...ne. Stisknu víčka k sobě a snažim se tu myšlenku setřást. Nemůžu si dopustit ani trochu nějaké pocity.

...

O den později.

Pozdě večer zaslechnu na mém pozemku auto. Vycházím z lesa a zrovna se přeměnuji zpět, ale už je pozdě protože on mě zahledne. Jmenuje se Stiles. Vzpomínám si...vykřikoval své jméno tehdy večer když jsem šel prozkoumat BH. Utíká ke svému autu. Řvu na něho ať zastaví, ale on se už ani neohlédne. Nastoupí do auta a odjíždí pryč...Tak tohle není dobré, pomyslím si. Nastupuju i do svého a neváhám. Rozjíždím se za ním. Před BH uvidím jeho jeep. Okamžitě vystupuju. Oheň se rozléhá okolo něho a je zraněný. Cítím vinu. Další, jako by jí už tak nebylo víc než dost. Běžím k němu a hasičákem který mám v autě uhašuji oheň ...Opatrně ho vytahuju z auta a když se má ruka otře o jeho kůži cítím mírné zachvění. Nevěnuju tomu příliš pozornost teď je důležité mu zachránit život. Vypadá jako tělo bez duše...jako by už neměl otevřít oči. Srdce se mi sevře. Z břicha mu vytéká spousty krve a vím, že není času nazbyt. Na malou chvíli otevře své krásné oči a setká se s těmi mými. ,,Dereku?" pronese tiše mé jméno. Nemělo by mě překvapovat že mé jméno zná. Vždyť i já vím jeho. Jeho další slova už mnou ale otřesou. ,,Vrahu."

...

Beru ho dovnitř do domu a pokládám jeho bezvládné tělo do mé postele. Okamžitě provádím některá ošetření, ale vím, že nemá šanci přežít. Nemůžu ho však nechat umřít. Nemám na výběr. Vím čeho se teď musím vzdát. Své alfy. Vědomí, že jsem nikdy netoužil po moci mi pomáhá se přes to ladně přenést. A bez výčitek.

Pokládám svoji ruku do té jeho a pevně ho sevřu. Tak, tak ještě dýchá. Jednou z výhod vlkodlaků je zmírnění bolesti. Můžeme ji převzít za někoho kdo trpí...ale vždy si to s námi bere alespoň kousek nás samotných. Slzy se mi tlačí do očí...vážně teď lituju člověka. Někoho kdo by mi za to neměl stát. Ale opak je pravdou. Stiles něco mumlá a nebýt toho že umírá by mi to přišlo i roztomilé.

Napnu se a mé žíly vystoupnou ven. Předávám moji energii do něho. Můj život alfy mu předávám do jeho lidského. Bolest je neuvěřitelná. A i když chápu co cítí za bolest musím uznat že je odvážný, že stále bojuje. Vykřiknu a pociťuji jak se mé tělo mění zpátky na betu. Začíná mě to trochu mrzet. To že už alfa nebudu...ale zase mě nemrzí, že sem zachránil toho chlapce. Příliš mladý na to aby umřel. Přitom spojení mezi mnou a Stilesem mi došlo jak moc je mi ten chlapec podobný. Vzalo mi to dech.

Nakonec mě vyčerpání zmohlo a já usnul na židli s rukou v té jeho.

Kapitola 5 :* VOTE&COMMENT. Díky :)xxx.DomSprayberryMlov.