[With you...] *STEREK*

[Chapter 9] : From the perspective of Derek Hale.

Stojím u zdi a čekám až otevře oči. Neodešel, takže tu chce zůstat. Trochu mě to děsí, ale i těší.

,,Jsi tady." řeknu schválně mrzutě, aby věděl že jsem stále naštvaný. Jen mírně kývne hlavou a jeho oči se zabodávají do mých. Trochu rozpačitě uhnu pohledem. Sedá si na kraj postele. ,,Jo." odpoví, ale není to všechno co chce říct. ,,A taky jsem se rozhodl zůstat. Pod podmínkou, že mě budeš učit."

Civím na něho a mám chuť vyprsknout smíchy. Vážně moc mě pobavil. Tenhle slabý malý teenager chce abych ho učil? On? Ten kterého ze srdce nesnáším. Lžeš sám sobě. Zamručím. Začnu se usmívat aniž bych si to uvědomil. Docela mě šokuje. Čím mě ještě dokáže překvapit? Jeden jediný obyčejný člověk. Vlastně se mi to začíná zamlouvat.

,,Když opomenu tvoji slabost pro omdlívání a tvůj uhozený humor, možná budu schopnej přežít s tebou trávit víc času." vyhrknu s poloúsměvem a čekám na jeho bleskurychlou reakci ...a mám pravdu. On prostě ví v jaké chvíli co odpovědět. Zajímalo by mě jak to dělá, nahlas však nic nevyslovím.

,,Když opomenu tvoji šílenou změnu nálad a tvé pohledy, možná budu schopnej přežít s tebou trávit víc času." usměje se i on a mě zamrazí po celém těle. Ať už se mračí, pláče, je naštvaný nebo se dokonce usmívá je fantastické se na něho dívat. Mohl bych to dělat klidně celé hodiny. Ne, nechci se jím nechat rozhodit. Připomínám si. Ale je pozdě.

,,Fajn to bylo fér." odpovím na jeho reakci.

,,Já vím." vítězně se usměje.

Přiblížím se blíž k němu a jeho tep se zrychluje. Stejně jako jeho tak i ten můj. Mé podvědomí šílí.

,,Jseš si jistý, že to chceš?"

,,Jo Dereku, chci. Myslím, že si sám řekl, že bych měl bojovat." fascinovaně hledím na to co řekl.

,,To jsem neřekl." řeknu ostře, ale on jako by mě neposlouchal.

,,Ale jo. Řekl."stojí si dál za svým.

,,Ne, já řekl, že by sis měl najít svoji kotvu, víš co?! Vlastně ani to jsem pořádně neřekl. Stilesi sakra! Ty mě tak mateš." zařvu a nejhorší na tom je to, že mě doopravdy mate, jako nikdo nikdy. Daří se mu mě rozhodit, naštvat a dokonce mi i zlepšit náladu. Zaúpím.
Otevře ústa a chce něco říct, ale nic z něho nevyjde.
Po dlouhém tichu souhlasím s tím, že ho budu učit. Nevím jestli to je tím, že se ho třeba co nejdřív zbavím, nebo tím, že s ním chci strávit svůj čas. Tohle bude dlouhá cesta. Chci ho udržovat v bezpečí.

...

Moc jsem toho nenaspal. Neustále se mi v hlavě promítal včerejší rozhovor se Stilesem. Nevím jak mě k tomu donutil, nevím jak jsem s tím mohl souhlasit. Jako by se na nějakou chvilku někdo snažil ovládnout mé tělo (což se povedlo) a já si ani neuvědomoval co říkám. Ale už to nešlo vzít zpátky, možná jsem ani nechtěl. Těžko říct co vlastně chci. Musím mu pomoct. Budu si moct připsat na svůj seznam dobrých věcí Dereka Hale svoji úplně první dobrou věc. Zasměju se. Jo, vážně jsem nikdy neuměl být milý. V mých očích se Stiles začínal měnit. Viděl jsem ho trochu v jiném světle.

Stojím na verandě a dýchám čistý vzduch. Slyším jeho kroky. Mlčky jdeme lesem, ani jsem na něho ještě nepohlédl. Ale jeho pohled na sobě stále cítím a občas sebou ucuknu. Zatraceně. Tohle je příliš. Nevím nad čím zrovna přemýšlel on, ale tak, tak jsem ho stihl stáhnout k sobě před jeho srážkou se stromem. Bylo to docela komické. Jeho ruce se ocitli na mé hruďi a já zprudka dýchal. Tak blízko mě byly i jeho rty a já nevím proč jsem pomyslel zrovna na tohle. Tak moc mnou cloumala touha, kterou jsem nedokázal nikam zařadit. Do žádných mých pocitů. Celý svět jako by se zastavil. Čas jako by ani neexistoval a nezáleželo na ničem jen na nás dvou. Mohl jsem se zbláznit. 

Odstrčil jsem ho od sebe. ,,Sakra!" vyplivnu hořce ze sebe první co mě napadá. ,,Dávej pozor na cestu!" připomenu a kráčím dál. Automaticky čekám že půjde za mnou. Nehodlám ho o to prosit.

...

Na místě se k němu otáčím a nečekám na nic. Musí všechno vědět. Nebudu mu lhát, protože tohle nebude jednoduchý. Mluvím o kontrole a síle. O tom co musí zvládnout a překonat. Jakých cílů musí dosáhnout. Dodávám mu co nejvíc sebedůvěry. Během mého vyprávění mě opět vyvede z míry.

,,Takže já jsem situace?"

Odkašlu si. ,,I tak se to dá říct."

,,To mě těší." odpoví.

Poručím mu aby šel ke mně. Sedáme i na zem a já vytahuju z kapsy triskelion. Nikdy by mě nenapadlo, že budu tohle dělat, s někým jako je ...Stiles. Za zkoušku nic nedám. Celý obsah toho co je triskelion mu vysvětluju do detailu. Svlékám si triko a ukazuju mu trikelion vytetovaný na mých zádech, ten co pro mě je vším. Prsty se dotkne mých zad a já sebou škubnu. Po těle se mi rozlévá příjemné horko a já celý hořím. Pociťuji energii. Můj vlkodlak se probouzí.

Nejvíc mě naštve když začne zase vyzvídat. Chápu, že je zvídavý a hravý a popravdě se mi to někdy i hodně zamlouvá, ale někdy je prostě něco moc.

Vtisknu mu v ruce triskelion. ,,Alfa, beta, omega."

Kapitola 9 lidi :* a skoro 9K čtení...to je tak božíí!! :D <3 VOTE&COMMENT. Díky :)xxx.DomSprayberryMlov.