Tarannell-Zapomnění

1. Probuzení

Když otevřu oči nejdříve nic nevidím, což mě vyděsí. Kolem sebe cítím vlhko a chlad, což mé dobré náladě moc nepřidá. Jak si mé oči přivykají na šero, rozeznávám nejasné obrysy šedých jakoby kamenných stěn, které ale nejsou vůbec hladké a opracované, jak bych očekávala.

Kde to U Anarett jsem? Rozhlédnu se ve tmě. A kdo je Anarett? Napadne mě okamžitě na to.

Můj pohled sjede víc vlevo, kde si všimnu stínu. Hlava osoby otáčející se přesně tak, jako má.

V zádech cítím mrazení. Ale přesto se otočím a už tuším proč jsem schopná vidět před sebe bez jakýchkoli slunečních paprsků. O kus dál dohořívá pochodeň. Sundám ji z podstavce a zkusím oheň znovu rozhořet, abych si to tu prohlédla líp. Jak jsem se tu vůbec ocitla?

Všimnu si, že se v jednom temném koutě něco stříbrně leskne. Copak to asi je? Velmi opatrně natáhnu ruku, ale než po předmětu hmátnu zkusím vydechnout, abych si ověřila že to není jedovatá ještěrka nebo jiný živočich, který by mě v nestřeženém okamžiku mohl poranit. Z ležící hromady se vyklube stará kožená brašna, na které je nenápadně vyšité slovo, ale já ho i přesto uvidím, protože přesně ono je zdrojem stříbrného lesku, který mě vůbec přivedl na stopu brašny.

Liadel

To je mé jméno? Uvědomím si, že vlastně vůbec netuším, ale líbí se mi. Rozhodnu se, že nějaké označení potřebuju, i když mi přijde zvláštní, že si nemůžu na nic vzpomenout. Nechám si ho prozatím stejně jako brašnu. Beztak tady nikdo jiný není.

Prozkoumávám zbytek jeskyně v mdlém světle pochodně. Stěny zde jsou občas široká a jindy se podivně úží a zase rozšiřují. Kousek ode mě leží dřevěná truhla a mě docela zajímá, co je uvnitř. Ale co když je v ní něco nebezpečného?

S pochmurnými myšlenkami ji otevřu jednou rukou, zatímco se tisknu k zemi co nejdál od víka, tak aby mě minulo cokoli, co by z ní případně vystřelilo. Naštěstí se v onom objektu neskrývá žádná past, ale kupodivu je v ní provaz. Ten si vezmu, mohl by se mi hodit. Tady stejně nebude nikomu k užitku.

Jenom se dostat pryč z tohohle podivného místa. Kdo ví, co tu všechno žije! Jdu nalevo podél stěny, chci být co nejrychleji venku. Za chůze si provaz schovám do tašky. Přitom zběžně nakouknu dovnitř a uvidím tam nějaký váček, malé kamínky a několik věcí, jejichž účel prozatím nedokážu určit.

Vida mám v ní i sekeru! Rozpoznám jiný předmět okamžitě. Tu na rozdíl od lana vytáhnu, proti možnému nepříteli. Zkusmo s ní máchnu. Dobře se drží a není moc těžká. Připadám si ale hned víc v bezpečí.

Umím s ní ale zacházet nebo mi bude k ničemu? Uvažuji zatímco postupuji rovnou chodbou dál a dál.

Neustálé tu bloudím! Už mě to tady vážně nebaví, pomyslím si během bezcílného pochodu stále stejným směrem. Jdu už snad přes hodinu!

I když mám pocit, že jsem některým místem už procházela, stejně se nevzdám.

Najednou uslyším záhadný šum. Zastavím se a naslouchám. Znovu se ozve ten zvuk. Zní jako skřípění drápů o kámen, ale mě přijde, jako by mi škrábaly přímo o bubínek. Chlupy na týle se mi zježí a zmocní se mě velmi znepokojivý pocit. Strach.

Nachystám se podezřele rychle do improvizované obranné pozice a uvědomím si, že teď se zvuk změnil a připomíná to teď spíš šustění křídel. Co to je a proč se to přibližuje? Nedokážu zahnat tok rychlých a velmi neorganizovaných myšlenek, zatímco se snažím vymyslet, jak zůstat v klidu. Nebo naživu.