Tarannell-Zapomnění

39.

Brzy ráno mě probudí hovor ve vedlejší místnosti. Nerozumím, o čem se tam ti chlapi baví, ale mohli by se trochu ztišit. Já se tu snažím spát!

Nedá mi to ale, protože mě celkem zajímá, o čem se tam takhle po ránu baví.

,,Vy mě zatím informujte o situaci pomocí těchto náramků." Slyším zrovna Drixe. A když nakouknu za roh, uvidím, jak Fredovi podává dva náramky. Oba se podobají tomu houpajícímu se na mém zápěstí. Fred si jeden z nich nasadí a druhý podá Rufovi, který trochu nepřítomně udělá to samé.

,,A ty, Lio, začni balit! Chci vyrazit co nejdřív!" spatří mě elf.

Nemá tedy cenu předstírat, že ještě spím a vykročím k nim. ,,Vyrazit kam?"zajímá mě, proč bych se měla najednou někam hnát.

,,K elfům!" velitelsky řekne Drix. Jeho hlas nepřipouští námitky, ale mě se jeho zbrklé nápady zrovna dvakrát nezamlouvají.

,,Tak tam jeď. Nemám důvod tě k nim doprovázet!" vezmu si snídani ze stolu a jdu si ji sníst ven na lavičku.

Bohužel mě následují rázné kroky jednoho tvrdohlavce.

,,Že nemáš? Kde jen začít?" objeví se přede mnou. ,,Nic si nepamatuješ."

,,To ale není důvod se za nimi hned hnát!"odporuji, čemuž se zamračí.

,,No tak jinak. Potřebuji je seznámit se situací temné magie u lidí a chtěl bych, abys jela se mnou. Navíc oni ti třeba dokáží pomoci, když to já nesvedu!" zkouší mě obměkčit.

,,Tak je s ní seznam sám. Tady jsem v bezpečí, ale tam nikoho a nic neznám! Nevím, proč by mi měli pomáhat!" nedám se.

Chvíli na mě kouká a pak pokrčí rameny. ,,Když myslíš...Chtěl jsem to jinak, ale nedáváš mi moc na výběr." Vypadá, jako by nad něčím přemýšlel. ,, Máš u mně dluh, že?" naoko se zeptá tónem, ze kterého mě mrazí v zádech, ale šanci odpovědět mi nedá a pokračuje: ,,Ano máš! A já si ho od tebe vyberu tak, že mě budeš doprovázet k elfům!" 

,,Tak to teda ne!" Pohoršeně protestuji.

To snad nemyslí vážně! Já prostě nikam nepojedu! A už vůbec ne s ním!

,,Přece by ses, Drixi, nesnížil k něčemu takovému!" pokouším se ho nějak zviklat zase já, ale je umanutý tak jako vždy.

,,Už jsem řekl a navíc je to pro tvé dobro," ukončí značně nespokojeně naši debatu. Jenže není spokojený ani jeden z nás, takže nechápu jestli to celé vůbec mělo smysl.

Nabručeně ukousnu velké sousto chleba. Já sem se s ním přece nechtěla hádat!

To je tak těžké pochopit, že se mi tam nechce?

Proč jsem si jen od něj brala ty zbraně! Teď ten dluh bude používat proti mně!

Dokoušu a jdu si sbalit veškerý svůj majetek. Když si všechno úhledně skládám do brašny, všimnu si malé dřevěné sošky, kterou jsem vyřezala během jednoho čekání na Rufa. Potom si dám věci ještě do batohu.

Nechám mu tu ještě noční košili, kterou mi na začátku mého pobytu tady věnoval. Chybět mi nebude, protože jsem si z oné látky zakoupené na trhu ušila jinou košili. Ne sice noční, ale je podobně dlouhá.

Na list papíru mu naškrábu poděkování za pobyt a přání všeho dobrého.

Připevním si k opasku meče. Brašnu si hodím přes rameno a navrch batoh. Vezmu figurku ze dřeva a vydám se z pokoje.

Ve dveřích se ještě naposledy otočím a přejedu celý pokoj pohledem. Na posteli leží poskládaná košile a na ní maličký vzkaz. 

Bude se mi po tomto místu stýskat.

Své emoce skryji pod naprosto neutrálním nic neříkajícím výrazem. Nemám zapotřebí Drixovi ukazovat, jak mě svým rozhodnutím vykolejil.

Když se ale venku objímám s Rufem, nejsem schopna skrýt slzy v očích. ,,Budeš mi chybět! Určitě za tebou ještě přijdu. Zvládni to tu! Hlavně na sebe dávej pozor a nezapleť se do ničeho nebezpečného!"

,,Ty mě taky! Měj se hezky, Lio. Však ty už se o sebe dokážeš postarat!A o mě se neboj..." pronese a je na něm vidět, že i jeho můj odchod poznamenal. 

S Fredem, kterému mezitím Drix dával nějaké byliny, si potřesu rukou.

,,Dohlédni mi na něj, jo?" nabádám ho.

,,Spolehni se. Už teď mu chybíš, víš to?" zeptá se. ,,Připomínáš mu jeho zemřelou manželku," zašeptá mi po mém zavrtění hlavy do ucha.

,,Aha, to jsem nevěděla, o tom se nikdy nezmínil. Měj se!" Řeknu mu trochu zaraženě.

,,Ty taky!" Odpoví s mírným úsměvem.

Nakonec mě Drix trochu netrpělivě pobídne, že už je čas jít. Ještě jim stihnu zamávat a už mě táhne za sebou pryč.

,,Bude mi to tu chybět!" Řeknu s pohledem na chalupu obklopenou lesy.

,,Třeba se sem ještě vrátíš!" odpoví mi Drix, ale z jeho úst to nezní moc přesvědčivě. Očividně se mu ta představa nezamlouvá. Nechápu ho snad ještě víc než ty lidi!

Pustí mou ruku a já mám co dělat, abych stačila jeho ostrému tempu. Jestli takhle půjdeme celou cestu, tak umřu asi za dvě stě metrů, napadne mě.

Pokouším se zahnat pesimistické myšlenky tím, že se pokouším zapamatovat si cestu. Asi po hodině toho nechám. 

Jednak už mě to nebaví, cesty mi začínají splývat jedna do druhé a už jsem vyřízená, a tak už cestu pomalu ani nevnímám a soustředím se radši na to, ať vůbec jdu dopředu.

,,Mohl bys trochu zpomalit?" zeptám se Drixe udýchaně.