Tarannell-Zapomnění

91.

Jdeme dál a dál potemnělým lesem k mě neznámému místu. A s každým dalším krokem cítím, jak mě opouští odvaha pokračovat vpřed.

Bojím se. Bojím se... že nebudu dost dobrá. Silná. Že to pokazím. Že se někomu něco stane. Že se vrátíme s nepořízenou. Že se nevrátíme.

„Kde je Sefi?" vyruší mě z přemýšlení moje chůva jménem Vialar.

„Hlídá tábor," podívám se na něj a chystám se navázat v myšlenkách a zkusit si představit, jak to asi u trpaslíků vypadá, ale někdo má zřejmě chuť si povídat.

„Počkej. Počkej. To mi chceš říct, že tam malá příšerka s námi nejde?!" zhrozí se elf. Kvůli větru mu jde hůř rozumět, ale když zkusí mluvit hlasitěji, tak to jde.

„Nechci, ale musím?" zkusím odpovědět.

Nejdříve se zasměje.

„Ale teď vážně! Jak jsi mi to mohla udělat?" naléhá.

„Netušila jsem, že ho máš až tak rád," pokrčím rameny. Proč mám najednou takový pocit, že tady ta malá potvora je? Nenápadně zkontroluji okolí, ale nikde nic. Že by tu přece jen nebyl? Napadne mě, ale i přesto se nedovedu zbavit pocitu, že ho cítím.

„Třeba bych kvůli tobě opomenula skutečnost, že je nebezpečný, nevychovaný a moc malý a dovolila bych mu letět s námi."

Pousměje se. „Ale ta nebezpečnost se při takových výpravách docela hodí, nemyslíš? Pro příště bys to měla zvážit."

„Žádné příště nebude, to se neboj!" ušklíbnu se. To ho má tak rád? Prohlédnu si elfa pozorněji. Ne. V tom bude spíš obdiv k sintrám jako takovým.

Nebo ho jen nemá tolik nerad a baví ho být terčem jeho neustálých útoků. Napadne mě.

Najednou zazní tiché. „Stát."

To bude asi Aini, která nás vede. Pomyslím si rozladěně a natáhnu krk, abych přes ostatní elfy viděla, co se děje. Neztratila jsem s ní zatím jediné slovo, ale i tak je mi nesympatická. Způsob, jakým se dívala na Drixe... mě neskutečně vytáčí! Přinejmenším.

„Teď se půjde po jednom. A dávejte pozor!" špitne šedovláska a vyrazí jako první. Zajímá mě kam, ale během chvíle se mi ztratí z dohledu mezi vystouplými kusy kamene a těmi vysokými neřády zaclánějícími přede mnou.

Vialar se na mě mně obrátí, ale já, přestože vidím jeho pohybující se rty, nic neslyším, protože vítr stihne všechna slova odvát.

„Cože říkáš?" dám najevo, že mu nerozumím a přistoupím k němu.

„Jdu první já nebo ty?" zopakuje a tentokrát se mu vítr podaří překřičet.

„Nevím," pokrčím rameny. Co já vím, jak funguje řazení se někam při misích?

Po dvou vteřinách divného ticha dodám: „Mám jít já?"

„Ne. Já půjdu." Zavrtí nakonec hlavou, až mu pramen sněhových vlasů spadne do tváře. Když to rozhoduje, tak proč se mě ptá na můj názor?! Mám chuť na něj křiknout, ale naštěstí se zarazím dřív než to udělám. Teď není vhodná doba ani místo pro hádky.

Následuji tedy jeho postavu, která je v pošmourném počasí dobře viditelná. Až moc dobře. Na elf jdoucí před námi zdaleka nevidím tak, jako na něho.

„Není možné, že by si nás všimli, že ne?" zeptám se, když přede mnou zničehonic zastaví.

Otočí se na mě s lehce dotčeným výrazem ve tváři. „Jistěže není! Kolem nás je celou dobu vytvořený magický štít, což je mimochodem jen a jen moje zásluha."