Tarannell-Zapomnění

83.

Probudí mě dupání po schodech. Který blázen se odvážil tady dělat takový hluk?!

Donutím se otevřít oči. Vždyť je ještě tma!

Když se otáčím na druhý bok, dveře pokoje jsou rozraženy dokořán. „Vstávat!" Uslyším Jasminnin zpěvavý hlásek.

„V noci se spí," odpovím a ani se nehnu.

„Ale no tak! Za chvíli máme sraz před velkou bránou!" slyším elfčiny kroky. Je blíž a blíž.

Vtom ucítím chlad. „Přece bys nechtěla přijít pozdě!"

Ona mi sebrala deku! Uvědomím si naštvaně. Chci jí něco hezky od plic odpovědět, ale potom mi dojde význam jejích slov a vztek mě velmi rychle přejde.

Málem spadnu z postele, jak se snažím co nejrychleji vstát. Otevřu skříň a popadnu první kus oblečení, co mi přijde pod ruku.

„No tak dělej! Pohni!" popohání mě zrzka, když si připínám pochvy mečů k opasku. Potom už jen popadnu brašnu a můžeme vyrazit.

„Počkej! Ještě chvíli!" obrátím se dřív než stihne jedna z nás vyjít ze dveří. Popadnu ještě ze stolu dýku od Ӧronis a přibalím ji do brašny. Mohla by se ještě hodit.

Jasminne mi věnuje pohoršený pohled a pak v mžiku seběhne schody. Následuji ji s myšlenkou, že jí to vysvětlím později. Třeba během cesty.

„Kde je vůbec ta brána?" zeptám se udýchaně, když se rychlým tempem dostáváme k centru města.

„Tou už jste určitě prošli s Drixem," nenamáhá se na mě elfka ani podívat. My opravdu nestíháme! Dojde mi. Vždyť ta brána je úplně na opačné straně!

Jasminne se dá do běhu, čímž mi mé domněnky jen potvrdí.

Najednou se vymotáme ze spleti úzkých uliček a ocitneme se na široké cestě. Chvíli mi trvá než si zvyknu na světlo, které tady panuje.

Elfka přede mnou zpomalí a já ji následuji až k bráně. K obrovské zlaté bráně, která pod prvními paprsky prodírajícími se přes horizont září. Neskutečné!

Tudy jsme rozhodně nešli, protože tohle je rozhodně něco, co bych si pamatovala! Poznamenám v duchu. 

„Taková škoda, že jste se vůbec uráčily přijít! Mohli jsme vyrazit bez vás!" utrousí Vanken, když se přiblížíme k hloučku elfů postávajících uprostřed cesty. „Teď máme kvůli vašemu špatnému načasování zpoždění!"

„Jsou tu včas! Máme vyrážet za rozbřesku, což je právě teď!" ohradí se Drix.

„Ticho vy dva!" okřikne je krátkovlasý elf, který se bavil před poradou s králem. Že by to byl Zaar? Napadne mě.

Elfové se dál navzájem měří nenávistnými pohledy, ale už jsou zticha. Krátkovlasý se na ně výhružně zadívá a poté obhlédne všechny členy, jako by se ujišťoval, že nikdo nechybí.

„Vyrážíme!"

To bude rozhodně on. Snad jsem se rozhodla dobře! Pomyslím si, když mě Jasminne popadne za ruku a táhne do samého středu.

Ale ne! Můj plán jít poslední, a tedy co nejdál od Drixe, Zaara i Vankena moc nevyšel! Teď budu muset být obklopena ze všech stran neznámými elfy! I když vlastně část z nich znáš, ne? Tak to nebude zas tak hrozné! Snažím se uklidnit.

„Proč sis se bou vůbec brala tu dýku?" obrátí se na mě zrzka po chvíli chůze.

„Proč jsi mě šla vzbudit?" oplatím jí otázku.

Elfka vesele pohodí vlasy a zašklebí se. „Ty první!"

„Ale jen proto, že jsi mě dneska zachránila!" mračím se. Nelíbí se mi, že má navrch.

A ona si mou nelibost zjevně užívá. Její ďábelský smích to jen potvrzuje!

„Je to dárek od Ӧronis," pokrčím rameny. „Chci ji vyzkoušet."

„Tak to jo." Kývne trochu zklamaně. „Já čekala, že s ní chceš ve spánku zapíchnout Vankena nebo něco takového!"

„Jak jsi věděla, že budu ještě spát?" dožaduji se své odpovědi. Ona už tu svou přece dostala!

„Byla jsem tu první, což se moc často nestává," pokrčila rameny. Jako by to něco vysvětlovalo!

Když si všimne, že mi to nic neřeklo, pokračuje: „Je jedna elfka, která bývala vždy všude první. Hlavně na misích! No a mě napadlo, že ty bys možná budíček ocenila, protože jinak bychom pravděpodobně vyrazili bez tebe."

„Stejně nechápu, jak tě mohlo napadnout, že nevstanu dost brzo. Klidně už jsem mohla být na cestě k bráně!" ohradím se.

„Na cestě k bráně?" uchechtne se Jasminne. „Za prvé mi na rozdíl od Drixe došlo, že nepoužiješ žádné kouzlo, aby tě probudilo včas. A za druhé jsi ani nevěděla, kam máme jít!" připomněla mi.

„Ale..." chci něco namítnout, protože si zkrátka nechci připustit, že má pravdu. Jenže ona mě přeruší.

„I kdybys to věděla, tak bys neměla ani ponětí, kde je." Mému naštvanému odfrknutí se zvesela zasměje a poté mi věnuje vědoucný úsměv. „Viděla jsem tvůj výraz, když jsme přicházely k bráně. Tamtudy jste s Drixem rozhodně neprocházeli!"

„A mimochodem stál za hodně!" opět se rozesměje.

Mám ten dojem, že největší problém pro tuto jednotku nakonec nebude Vanken s Drixem!

„Ale teď mi ukaž tu dýku!" zavelí a já kdovíproč poslechnu. Možná se chci trošku pochlubit...

„Hmm... hezká," ohodnotí po chvíli dívání se na lesklou čepel. Nakloním se k ní, abych viděla, co tam tak dlouho pozoruje.

„Vždyť ty se celou dobu kocháš svými pihami!" obviním ji z využívání zbraně jako zrcadla.

Namotá si na prst pramínek rudých vlasů. „Ale to přece neznamená, že nedokážu nic patřičně ocenit! Všechno, co odráží mou dokonalost je dobré, takže ta dýka taky!"

„Ale ono to přece není o odrážení se!" povzdechnu si.

„Tak to dej ohodnotit někomu, kdo se ve zbraních vyzná a ne léčitelce!" ozve se za mnou.

„Nic proti léčitelům!" dodá malá útlounká elfka na svou obranu. Jasminne naštěstí vypadá, že tu poznámku o léčitelích vůbec neslyšela.

„Jinak já jsem Larïa," představí se, když jí podávám zbraň.

Její ruku zdobí černý inkoust a když si ji prohlédnu pořádněji. Zjistím, že nejen tu.

„To znamená, že můžu být kým jen budu chtít," prohrábne nervózně své tmavé vlasy, když zjistí, že pozoruji zatočené symboly na pravé půlce jejího čela. Ty se na líci spojují v jeden a ve svazku čar se táhnou dál přes krk až mizí pod černou tunikou.

„Omlouvám se. Jen mě to zaujalo. Nechtěla jsem být dotěrná, nebo něco takového." Změřím si ji opatrně. Nevypadá naštvaně, ale trochu rozhozeně ano. Uleví se mi. Nechci si dělat nepřátele.

„Nic se nestalo, už bych si po tolika letech měla zvyknout." Pousměje se. „Jinak tohle je vážně něco!"