Tarannell-Zapomnění

34. Velkolepý příchod

Majestátní hlavní město jde vidět už z dálky, ale z blízka je na něj teprve podívaná. Tolik domů, uliček, světýlek, zvířat, rostlin a elfů pohromadě jsem ještě neviděla! Všude se něco děje! A kolik mají některé budovy pater! Obdivuji s pusou dokořán stavby, jejichž existenci lze vysvětlit pouze a jedině díky magii.

Do Gallivare nás vpustí dva vojáci, kteří hlídají na můj vkus zbytečně velkou a vysokou bránu, která vypadá moc nablýskaně a velmi neprakticky. Navíc je jich tam na tak velký vstup moc málo ne?

Automaticky je pozdravím nějakým gestem, o kterém se Drix nezmiňoval, což mě vyvede z rovnováhy. Navíc se mě můj průvodce začne propalovat důrazným pohledem, ale nemám čas nad tím uvažovat, protože uhýbáme povozu, který se sem přiřítil a elfovi, který ho řídí, zjevně zavazíme.

Hned potom co se vydáme dál nás, ale zastaví jiní z vojáků, kteří nás natlačí na stěnu jedné z budov. Že by tu ti vojáci nebyli jen dva? Opravím své předchozí dojmy. Ale co po nás chtějí?

„Hej, vy dva! Co to mělo znamenat?" rozkřikne se vysoký hnědovlasý elf, kvůli kterému mě do zad tlačí uvolněné prkno a kdyby pohledy dovedly zabíjet, už tu dávno nejsem. Nagar se cítí dost podobně a já se ho kdovíproč snažím uchlácholit obrazem louky a mrkví. Neúspěšně.

„Co si o sobě myslíte?!" přidá se k němu vyšší z kumpánů, který je u Drixe. Zatímco druhý si drží ode mě a od mého hrabajícího a frkajícího oře odstup. Někdo má pud sebezáchovy.

„Ty máš dojem, že si nezasloužíme být vojáky? Že tu ty zbraně máme jen na okrasu? My ti jimi zachráníme prdel, před trpaslíky, až sem dorazí!" zahromuje hnědovlásek a snad aby dodal důraz vlastním slovům, začne se přede mnou naparovat. Jenže mě to moc hrozivé nepřijde. Mnohem víc mě zajímá Nagar, který naprosto ztuhl.

„My si rozhodně nic takového nemyslíme! Ona se moc omlouvá! Je ze severu, a ještě zdejší etiketu evidentně neovládá tak dobře, jak jsem se domníva-" pokouší se to zamluvit Drix, ale voják ho okřikne.

„Ty mlč! To ona byla sprostá!" a obrátí se ke mně. Můj čtyřnohý parťák už není jediný, kdo strnul.

„Má pravdu!" napadne mě hrát s Drixem. „Myslela jsem, že vás zdravím tak jak mám! Navíc se k tomu strážní u brány nijak nevyjádřili, a tak jsem myslela, že je se nic nestalo," začnu překotně, vysvětlovat a doufám, že to zní dostatečně věrohodně. Protože popravdě nevím, jak přesně jsem jim svým gestem urazila.

Naštvaný elf mě ale ani na vteřinu neposlouchá. Vykročí ke mně a všechno se seběhne velmi rychle. Nagar se najednou uvolní a svou horní polovinu vyhodí vzhůru. Zvedne se i se mnou a já mám co dělat, abych zůstala na jeho hřbetě. Jeho strašlivé zaržání je doprovozeno duněním, když jeho kopyta tvrdě dopadnou na zem přímo před vojákem.

Ti dva se na sebe podívají a evidentně mezi nimi proběhne nějaká konverzace, protože se chvíli nic neděje a pak ten u mě, který se zdá o pár odstínů méně zelený, kývne a nechají nás být.

„To bys nemohla být ty, kdyby se něco nepovedlo!" uchechtne se můj průvodce. „Chvíli jsem si myslel, že nás vyhodí. Zvlášť když je tady Nagar málem zadupal do země."

Oklepu se, jen na to pomyslím a radši elfovy poznámky ignoruji.

„Kam se vydáme první, můj velevážený průvodče?" zeptám se ho se snahou o jiné téma.

On se ale dál šklebí, neodpovídá a pořád si vede svou. „A nedělám si srandu, když tvrdím, že tohle byl ten nejhorší příchod do Gallivare, jaký jsem dosud zažil!" načež se tedy konečně se svým koněm pohnou a ocitneme se o kousek dál, než kam jsme byli zahnáni.

„Je čas je nechat se vrátit. Dál pokračujeme po svém." Oznámí mi a sesedne. Uvědomím si, že ještě stále svírám Nagarovu hřívu, a tak ji pustím a následuji Drixe. Potom se s koněm rozloučím zamáváním. Také mu pošlu myšlenkami šťastnou cestu. Alespoň doufám.

„Velmi dojemné, ale už bych rád pokračoval," teatrálně se Drix odlepí se od stěny, o kterou se za ty dvě sekundy začal opírat. „Kdybychom se někam dostali ještě dnes, bylo by to nanejvýš vítáno." Ušklíbne se a rozejde se pryč se mnou v těsném závěsu.

Jakmile párkrát zabočíme a dostaneme se o několik úrovní výš, na vratkém dřevěném mostě se ke mně blonďák otočí s velmi vážným výrazem. „Upřímně, takhle dobře jsem se už pár let nebavil..." jeho oči se přitom rozzáří, ale vzápětí jeho výraz strne, jako by si uvědomil, že řekl něco, co neměl.

„My jsme něco podobného už udělali?" zeptám se ho, protože na chvíli zapomenu na to, že odpovědi se stejně nedočkám. Když si to uvědomím, akorát posmutněle kývne.

„Počkej, to bylo kývnutí na mou otázku?" vyhrknu a zastavím ho, než se stihne zase obrátit a rozejít dál.

Trochu překvapeně se otočí: „Ty jsi ho viděla?"

„Viděla!" přikývnu možná až moc nadšeně. „Takže kývání hlavou do toho nepatří! Takže se tě můžu ptát na některé věci a ty mi můžeš odpovídat ano a ne!"

Kouknu na něj: „Drixi, to je přece úžasné, že se to dá obejít!"

„Naprosto skvělé!" Jeho rty se roztáhnou a tento úsměv mu sluší mnohem víc než věčně zamračený výraz. Počkat, co že mě to právě napadlo! To není možné, zakroutím hlavou sama nad sebou a pak to nechám plavat a opět se zamyslím nad tím nenadálým zjištěním a zajásám. Pravděpodobně i nahlas. Usoudím vzápětí, když si elf vedle mě odfrkne. Každopádně ho nenechám zničit mé nadšení a dál se nechávám nést na vlnách radosti. To je prostě úžasné! Teď se toho můžu spoustu dovědět! Ale vždyť to je to tak divné – dovědět se něco o sobě, co si nepamatuji!

Proč jsem na to nepřišla dřív? Ale možná je to spíš dobře! To bych se Drixe pořád jen ptala na sebe, byla bych naštvaná, že si to nepamatuji a nic bych se nedověděla o světě a všem... A měla bych teď chvíli zkusit nemyslet, protože se mi z toho jinak asi za chvíli rozskočí hlava!

Podívám se na Drixe.

„Teď se mě na nic neptej!" varovně se na mě zamračí, jako by mě asi jeho stažené obočí mohlo zastavit. Následně se rychle rozejde. Mám trochu problém s dechem, který se s postupem městem nekončí, zvlášť když jde Drix snad ještě rychleji a rychleji! Teď už teda nemám žádnou možnost se ho na cokoli zeptat!

„Zvládneš to?" zamává mi rukou před obličejem.

„Co?" jsem úplně mimo. Nedostatek kyslíku mi asi zatemnil mozek, jelikož jsem ani nepostřehla, že už se nikam neřítíme, ale stojíme před... prázdnem?

Ne, opravdu! Před námi cesta prostě končí a když se snažím shlédnout dolů bez toho aniž bych spadla vidím pouze lanový most. Dost hluboko pod námi.

„Zvládnu co? Chceš mě zabít! Vždyť tady cesta končí!" podívám se, jestli se náhodou nezbláznil, nebo mu nedostatek kyslíku taky nezatemnil mozek!

„Jestli očekáváš, že z toho skočím, tak se pleteš, protože já se nehodlám zabít!" pokouším se ho přesvědčit o tom, že i když se chystá k čemukoli, je to nebezpečné, během toho, co se opět podívám dolů, abych si ověřila, jak moc vysoko jsme. Dost vysoko na to, aby z nás na zemi byly dvě placky.

K naší nebo spíš Drixově smůle jsme víc než padesát loktů nad zemí. Jak jsme se u Anarett dostali, tak vysoko! Kdy jsme to stihli? Vždyť jsme vyšli tak jedny schody!

„Uklidni se! Nebudeš nikam skákat!" mluví na mě tónem, se kterým se většinou mluví na malé děti. A který mě hezky namíchne, ale snažím se to nedat na sobě znát.

Rázně přikývnu. „To máš pravdu! Nebudu!" A nepraštila jsem ho! Jsem dobrá!

„Už jsi uklidněná? Nehrozí ti žádný další záchvat?" podívá se na mě z části pochybovačně, z částečně smířeně a taky i se stopami po tom, že si ze mě dělá tak trochu srandu.