Tarannell-Zapomnění

6. Tajemný elfský kovář

Cestou mi Rufus předkládá plán: „Ještě dneska vyrazíme, poté tam přespíme ve stanech a zítra ráno zase odejdem." To už ale dorazíme k němu domů. Tam si připravím vše na batoh a pustím se do šití. Ze začátku mi to moc nejde, ale s postupem času mi jde práce rychle od ruky. K mé smůle sice rychle, ale skončím s popíchanými prsty. Naštěstí z nich moc neteče krev a my můžeme vyrazit.

Výsledkem mého snažení se stane trochu menší batoh, než jsem očekávala. Je také mnohem méně vizuálně zdařilý než jeho vzor, ale nic z toho mě nemůže zadržet v mém plánu ho co nejdříve vyzkoušet v terénu.

Chci si po vyčerpávající činnosti odpočinout, ale to není možné, jelikož mi Ruf podá nějaké zásoby, jakousi plachtu a já ještě spěšně popadnu svou čutoru. Jako poslední si vezmeme zbraně a vypadá to, že každou chvílí vyrážíme.

Vstoupíme do stínu stromů a Ruf si hned všimne mého batohu a zeptá se na něj: „Ten máš nový, že?" Souhlasím s ním a nezapomenu si taky trochu postěžovat. „Ano, ten jsem ještě před chvílí šila. Od čeho jiného myslíš, že bych měla takhle zničené ruce než od šití?" Tak se mi ještě směje, ale ihned nato mě vtáhne do vášnivé debaty o kabelách, takže nám cesta rychle ubíhá. Nebo alespoň mně.

Po jednom obzvlášť strmém stoupání do kopce mi dojde, že ani nevím, proč k tomu elfovi jdeme, čímž téma kabel ukončím. „Ty, Rufe, a proč přesně za tím kovářem vlastně jdeme? Potřebuješ novou zbraň?"

On mi odpoví: „Todlecto je, pokud vím, ten nejlepší kovář v širém okolí, ale má zatraceně dlouhou čekací dobu, což jen potvrzuje to, jak je dobrý. My tě jdem na ten seznam zapsat a ... nervózně se poškrábe za uchem. „A tak trochu doufám, že by moh vědět něco vo tý tvý paměti, víš. Když je to taky elf."

Já jen radostně vyhrknu. „To mě ale vůbec nenapadlo! Vidíš, ještě že tě mám. Co bych bez tebe dělala!"

Oddechne si, jako by se bál, že se urazím nebo něco podobného. Místo toho abych se urážela se ho zeptám: „A jaký vůbec je ten elf? Nenapínej mě Rufe, prosím!"

On jen zavrtí hlavou.

„Uvidíš sama až tam budem." Odpoví rozhodně, a tak už dál nevyzvídám. Třeba má pro své mlčení nějaký dobrý důvod. Pokrčím rameny, protože cítím, že tím naše konverzace končí a po zbytek zlézání hory mi pořád vrtá hlavou, proč je Ruf najednou tak tajnůstkářský. Je snad na tom elfovi něco špatného? Nebo ještě hůř! Co když to má něco společného se mnou?

Popravdě mě na jednu stranu šíleně zajímají věci, které jsem zapomněla, ale zase bych si mohla vzpomenout na něco, kvůli čemu jsem si třeba předtím mohla přát, abych to zapomněla. Navíc jsem teď docela spokojená, i když si spoustu věcí nepamatuji. Mám Rufa a cíl – zúčastnit se soutěže.

Potom si uvědomím, jak musíme působit, když se prodíráme lesem. V rukou připravené luky a na zádech toulce nacpané šípy. Oba připraveni okamžitě vystřelit. Asi vypadáme docela děsivě, ale je taky docela dobře možné, že jsou tyto končiny nebezpečné, a proto takhle vypadá většina výprav, které tudy projdou.

Až úplně nahoře spatřím menší dřevěnou budovu, ale k ní nám ještě zbývá pěkný kus cesty. Když ji uvidí i Ruf, zašeptá: „Hlavně se ho neboj, on je docela podivín a radši nech mluvit mě!"

Kývnu hlavou, že rozumím přestože tomu tak není a zařadím se za něj. Když chce být náš mluvčí, ať jde taky první! Hlavou mi proletí myšlenka, že je stejně lepší nápad nechat mluvit jeho, protože se s elfem už setkal. Bohužel, to jen zvýší mou zvědavost. Co je ten elf zač, když z něj má můj učitel tak nahnáno?