Tarannell-Zapomnění

52.

Potom se opět rozejdu, snad abych toho mezi stromy viděla víc.

Ale najednou padám. 

Ani nestihnu vykřiknout a můj pád prudce končí na kamení. Trochu se narazím o tvrdou stěnu.

Počkat! O stěnu?

Rozhlédnu se a uvědomím si, že jsem v jakési osvětlené chodbě. 

Jak je to možné? Vždyť jsem se teď dívala na hvězdy?

Nad sebou vidím oblohu, ale způsob, jak bych vyšplhala nahoru nezním. Trochu nemotorně se tedy vydám dál, jak jinak se vlastně dostat pryč?

Cesta vede hlouběji a hlouběji dolů a náhle vejdu do mnohem většího prostoru celého vyplněného krystaly.

Tyrkysové krystaly začnou svítit tak silně, že musím zavřít oči. Záře je tak pronikavá, až mě z ní začne bolet hlava.

Pořád mám zavřené oči, ale přesto vidím sebe a ostříhaného Drixe uprostřed hádky, pak se tam objeví několik dalších elfů a zaútočí na nás magií. Pak se obraz změní a já ve vřavě bitvy zahlédnu zraněného Drixe, nad kterým se sklání trpaslík. Rozmáchne se sekerou a já s tím nemůžu vůbec nic dělat, protože zrovna bojuji proti jinému. Hned potom najednou klečíme v honosném sále já i Drix spoutaní před vysokým elfem s korunou z větví. Kdo to je? Je to král? Něco křikne a lučištníci za ním natáhnou tětivy. Vystřelí.

Prudce otevřu oči. Nemůžu popadnout dech. Co to bylo?

A jak to že jsem vedle spokojeně spícího elfa?

Je možné, že by to byl jen sen? Uvažuji, přece to bylo tak skutečné! Nemohl to být jen sen!

Jsem totálně zpocená a vyčerpaná. Cítím se, jako bych uběhla nesmírnou dálku. Ale jak je to možné, když jsem vůbec neběžela? Přemýšlím tak dlouho, až se mi začnou klížit oči a usínám.

Když se s trhnutím probudím, v první chvíli nevím kde jsem. Potom si na vše vzpomenu i na podivný sen.

Když uklízím dříve mokré věci do brašny, zdá se mi, že se oválný kámen barvy noci nepatrně pohnul nebo zakýval. Zamrkám, ale už se nic podobného neopakuje.

Zavrtím hlavou. Už mám vidiny! Že by mě dokázal jeden podivný sen takhle rozhodit?

Poslední dobou je vše takové zvláštní. Vlastně už od té doby, kdy jsme se s Drixem vydali na tuhle bláznivou cestu k elfům.

Bylo to nerozvážné. Nebylo by lepší, kdybych radši zůstala u lidí? Začíná s mi po Rufovi docela stýskat. Při nadšení ze všech těch nových věcí jsem si to ani nepřipouštěla, ale teď, když se chvíli nic neděje!

Přesně jak řekl Drix tak se dnes celý den plavíme. Samozřejmě a potom, co mu zase napatlám ruku tou smradlavou mastí. Divím se, že to vydrží! Plavba probíhá poklidněji než včera, proud už není tak silný, jako byl.

Udělám si pauzu na oběd a během ní nás předběhne několik dalších lodí. A já už si pomalu začínala myslet, že tu Kirlen máme celou sami pro sebe!

Když už se začne stmívat a my ještě pořád sedíme v lodi, začínám být lehce nervózní. Vždyť za chvíli neuvidíme, kam plujeme, ne?

,,Drixi, jak dlouho ještě plánuješ zůstávat na lodi?" zkusím mu naznačit, že už je čas se pomalu utábořit.

Otočí se: ,,Dneska co nejdéle to půjde? Proč se ptáš? Je všechno v pohodě?" strachuje se.

Zavrtím hlavou. ,,Všechno je jak má být." Po chvíli dodávám: ,,Jen by mě zajímalo, jak za chvíli uvidíme na řeku před sebou?" 

,,Jednoduše!" prohlásí elf a ušklíbne se.

Za chvíli se nad naší lodí vznáší žlutá světelná koule, která osvětluje prostor lodi i kolem ní, takže bez problémů vidíme.

,,A nebude to světlo někoho rušit?" zeptám se.

Nepodívá se na mě, ale i tak je mi jasné, že se zase ušklíbl. ,,Ne, protože tu nikdo není!"

,,Ani zvířata v lese?" zamračím se. Nechce se mi na ně svítit, když si něco takového nezaslouží!

Pořád se šklebí, když se na mně obrátí: ,,Ne, ty rušit nebudeme, protože v noci většina z nich nespí! Chápeš?" 

,,No tak dobře!" nakonec to nechám plavat.

Zničehonic mě něco napadne a tato podivná myšlenka mi vrtá hlavou tak dlouho, dokud se neodhodlám si v tom udělat pořádek.

,,Drixi, jaký je vlastně rozdíl v komunikaci lidí a elfů? Umí taky mluvit se zvířaty?"

,,Moc ne, ale narozdíl od nás mluví obecným jazykem, kterým se bavíme se zvířaty. A s těmi se oni opravdu domluvit neumí!" Odpoví docela pobaveně elf.

,,Jak to myslíš, obecným jazykem?" nezdá se mi jeden fakt, vždyť mluvím pořád stejně!

,,No, obecný jazyk je jediný jazyk, který lidé i zvířata ovládají. Trpaslíci ho umí taky, ale oni hovoří hlavně trpasličštinou. My se jím taky dokážeme domluvit, proto jsi si s Rufem rozuměla. Jinak ale mluvíme elfštinou, jako třeba od začátku naší cesty až po teď!" zdá se blonďák trochu zaražený mým dotazem.

,,Počkej, my teď mluvíme elfsky!" vyjeknu. Na což mi Drix ještě zaraženěji přikývne.

,,Ale vždyť mluvím pořád stejně!" protestuji.

,,No...teď mluvíš elfsky a-a předtím jsi mluvila obecnou řečí." Opatrně vyvrátí mé domněnky.

Zůstanu jen nevěřícně zírat.

,,No, třeba je byl pro tebe přechod do jiného jazyka tak samozřejmý, že ti to ani nedošlo?" pokouší se přijít na důvod a zároveň mě trochu utěšit.