Tarannell-Zapomnění

85.

„To je teď jedno!" zarazí hádku Zaar už v jejím počátku. „Důležité je zjistit, proč nás zatraceně napadli elfové!"

„Ale, kdo by to mohl vědět?" zeptá se někdo. Pohledem přejedu po útočnících. Většina z nich je v bezvědomí. Ti nám teda nic nepoví.

„Ze mě to nedostanete!" věnuje nám jeden ze svázaných elfů zarputilý výraz.

„Na mě se ani nedívejte!" přidá se ten vedle něj. „Já nepráskám! Já teda rozhodně ne!"

I třetí ze svázaných elfů je proti. Dokazuje to zarytým mlčením.

Walariak se nakloní k údajnému nepráskači a začne se s ním dohadovat, ať kápne božskou. Za chvíli se oba dostávají do ráže. Zrzavý bojovník vypadá, že si výměnu názorů zcela užívá, což se o svázaném elfovi, který má obočí stažené do tenké linky, říct nedá.

„Můžete je rovnou rozvázat a pustit!" přeruší jejich dohadování Zaar, který právě odněkud přichází. Moment? Kdy stihl odejít? Divím se.

„A proč bychom to dělali?" nechápe Walariak, kterému se zjevně nelíbí, že mu Zaar kazí zábavu. „Zrovna když se tak hezky bavíme!"

Dál už se nehádá, ale aby demonstroval svůj nesouhlas, schválně začne osvobozovat jiného elfa, než toho, se kterým se hádal.

Zaar pomůže na nohy vysoké elfce, která se probere z mrákot. „Vzkažte mu, že jsme přes zkoušku prošli!" Potom se otočí na nás a zavelí: „Pokračujeme!"

„Proč na nás zaútočili?" nedá to onomu světlému elfovi, kterého jsem si všimla u krále na poradě.

„Na králův příkaz. Aby si byl jistý, že se dokážeme sjednotit a zachovat jako skupina." Zavrtí hlavou náš velitel a naznačí, ať ho následujeme.

Zbytek cesty jdeme všichni většinu času mlčky. Každý nad něčím uvažuje. Někdo asi nad královým rozhodnutím na nás poslat jinou jednotku. Já nad elfem, který se vetřel vedle mě. Nad Drixem, kterému jsem se snažila vyhýbat.

„Jsi v pořádku?" zeptá se a působí u toho nervózně.

„Jsem," kývnu na něj. „A ty?"

„Já? Jasně, že jsem," uhne pohledem.

Tahle konverzace začíná být krapet divná. Napadne mě. Drixi, začínáš mě trochu děsit.

„Jen jsem viděl, jak tě srazilo to kouzlo," vysvětlí, ale pořád se na mě nedívá. Jeho slova by mě asi měla uklidnit, ale jeho chování na mě působí zcela opačným dojmem.

Nevím, jak jsou na tom ostatní, ale večer už mě pořádně bolí nohy. Když konečně zastavujeme, abychom konečně rozdělali tábor, jsem jedině ráda, že si alespoň na chvíli sednu.

Po večeři, která se skládá z něčeho na můj vkus až příliš fazolového, si Zaar stoupne a požádá nás o klid.

„Byl bych rád, abyste si uvědomili, že už jsme blízko trpasličího území, a že se kdykoli můžeme ocitnout obklopeni nepřáteli." Elf nám všem věnuje vážný pohled a pokračuje: „Vždy dva z nás budou na hlídce. Protože je nás dost, tak se budeme střídat po dvou hodinách."

„Tak kdo se hlásí první?" zvedne obočí, když nikdo nehne ani brvou.

„Já půjdu," prohlásí Dresh ve stejném okamžiku, ve kterém zvedám ruku. Blonďák v ten moment vypadá, jako by chtěl svou nabídku odvolat. Věnuje mi nepříjemný pohled a nakonec nic neřekne, z čehož usuzuji, že si to zřejmě rozmyslel.