Tarannell-Zapomnění

48.

Ráno už není po dešti jakékoli památky. Všude je podivně sucho a po louži, do které jsem včera spadla není ani vidu ani slechu. Ne že by byly kaluže slyšet.

Už si úplně přesně nepamatuji, kam ty kamínky Drix včera rozestavěl, takže mé hledání musí vypadat opravdu komicky. Jenže mi to dojde až na sobě ucítím něčí pohled.

V ten moment teprve ustrnu v podivně pokrčené poloze. Když uslyším špatně zadržovaný smíc, zezelenám až za ušima. Elfovi se ani nedaří pořádně vyslovit otázku co to tam dělám, takže je to se mnou hodně špatné.

Když se ale ke smíchu přidá ještě podivné kuckavé bručení, donutí mě to zvednout hlavu.

Překvapí mě, že zrovna takto zní tygří smích. Teď už se mi smějí všichni tři.

,,Pokud tě to stále zajímá, Drixi, tak hledám ty kamínky, co nás včera zachránily před deštěm. Kam jsi je dával?" řeknu trochu nasupeně, zčásti uraženě, odevzdaně a taky nechápavě. Přece to není nic až tak vtipného, ne? Uvažuji v duchu.

,,Tak to je hledáš úplně vedle!" stále se smíchem mi odpoví blonďák a pomalu se zvedne, aby mi je posbíral.

I když mi je předává, nepřestává se smát, ale už o dost slaběji.

Všechno si sbalíme a vydáme se vstříc poslednímu dni, kdy cestujeme společně. 

Vše probíhá nad očekávání poklidně, přestože zaregistruji, že jsou všichni kromě mě podivně napjatí. Jsou strnulí, jakoby čekali nějaké potíže.

Co by nás ale mohlo ohrožovat?

Tyto mé chmurné myšlenky mi nevydrží moc dlouho, protože všechno kolem nás mi přijde naprosto ohromující.

Ať už je to huňatý králík, který nám zkříží cestu, nebo úchvatné růžové houby, které rostly na jedné z mýtin, kolem které jsme projížděly a dělaly tak z ní něco naprosto úžasného.

Zpěv ptáků se mi zpočátku zdál stejný, ale čím dál jsme byli od hranic s lidmi mě uchvacoval víc a víc.

V momentě, kdy mě napadlo, že se stromy zdají být vyšší a vyšší, jsme narazili na rozcestí, které nakonec znamenalo rozdělení naší skupiny.

My se se vydáme cestou vedoucí na západ, zatímco Sury s Wanitou pokračují ve své cestě víc na jih. Pokud si to správně pamatuji, naším dalším cílem je řeka Kirlen.

Musím uznat, že cestování na jejich hřbetech je mnohem pohodlnější než cestování pěšky. Mé nohy s touto mou myšlenkou brzo souhlasí a po nějaké době už se jim dál chodit nechce.

Drixovo neúprosné tempo mi taky moc nepomáhá, protože za elfem začínám lehce zaostávat. zatím se ale držím.

Potom se mi ale dostane malého povzbuzení ve formě malé chaloupky, která asi míli před námi vykoukne zpoza větví a stane se tak mým malým záchytným bodem.

No co, každý unavený elf potřebuje nějaký cíl, který se snaží splnit a tím mým je teď dojít to k té chaloupce. Potom si zase vyberu jiný, podle toho, jestli se před námi objeví něco dalšího.

Bez Drixe bych si jí ale asi vůbec nevšimla, protože je postavená v koruně stromu. 

Když ji míjíme, pravděpodobně jeden ze zdejších obyvatel na nás zavolá. ,,Nechcete si odpočinout?"

Na což můj průvodce zahaleká zápornou odpověď, a tak se k mé smůle žádný odpočinek nekoná. Hned ho proto na svůj nesouhlas upozorním.

,,A proč ne, Drixi? Ještě jsem neviděla, aby měl někdo dům na stromě. Mohlo by být zajímavé se podívat dovnitř!"

,,Navíc by nás to moc nezdrželo!" pokračuji po malé odmlce.

Elf zastaví a zadívá se na mě pohledem, kterým mi prozradí, že mě má právě za blázna.

,,Že ne? Ty si ho možná nepamatuješ, ale já rozhodně ano a věř mi, když ti říkám, že by nás zdržel a to hodně!" trochu nepřiměřeně příkře odpoví.

 ,,No a ehm... téměř všechny elfské domy jsou na stromech, takže jsem si jistý, že jich ještě uvidíš dost!" pokouší se to potom Drix napravit.

Vykročím tedy dál, asi nemá smysl se s ním hádat. Ale něco tak podstatného mi snad mohl říct ne? Jak já mám vědět, že elfové žijí na stromech!

,,Existují ještě nějaké důležité detaily, které jsi mi zatajil, Drixi?" pokouším se z něj tedy vypáčit další užitečné informace, které bych asi měla znát.

,,Ehm, zrovna teď mě nic moc nenapadá, ale když jsem se ti nezmínil o něčem takovém, tak jsem určitě zapomněl ještě něco dalšího." Přemýšlí elf tak urputně, až je na něm vidět, že nemůže přijít vůbec na nic.

,,No, tak se vraťme k tomu, že elfové žijí v korunách stromů, ne?" zkusím se něco dovědět alespoň o tomto.

,,Pokud vím, tak to kdysi dávno bylo tak, že elfové žili v lesích v souladu s přírodou," trochu zpomalí krok, aby se mu dobře šlo a povídalo zároveň. Mě nové tempo vyhovuje, třeba si alespoň na chvíli odpočinu!

,,Což znamenalo téměř úplně asketický život, kdy všechno co potřebovali jim dal les. Vyzpívali si obydlí i všechno ostatní. A protože obydlí jim poskytoval právě les, bylo jen logické, že budou na stromech. Potom se v průběhu tisíciletích společnost začala pozvolna měnit. Elfové začali více využívat svou magii a původně malé vesničky rostly ve velké města."

,,Ale i teď přece žijí v lesích, ne?" přeruším ho zvědavě, ,,Tak jak s tím souvisí změny ve společnosti?"

,,Velmi, protože v malé vesnici, kde jsou od sebe domy celkem daleko je ještě jednoduché určit, kde bydlí jeden a kde druhý. Na zemi mají třeba dílny nebo stáje či obchody, ale to co je pod nimi je jejich. Ve velkém městě je toto nepřehledné, protože se plno staveb vymyká tradicím! Například když na jednom stromě více malých domů s různými majiteli, tak vyvstává problém ohledně udržování stromu a jiných věcí. Chápeš?"

Přikývnu: ,,Asi jo. A jak teda žijí trpaslíci? Taky na stromech nebo na zemi jako elfové?"