Tarannell-Zapomnění

9. Populární prodejce

S obavami dorazím do nenápadného bílého obydlí a očekávám Rufův vyčítavý pohled. Jenže nikdo není doma. Začnu tedy zpracovávat své úlovky. Potom co mám vše hotovo, jdu ještě něco ulovit. Nešťastný osud potká mladého kance, ale divný pocit se mě drží, a tak se vracím zpět. Stihnu ho ještě stáhnout z kůže, než se objeví Ruf. Nese si s sebou velkého srnce, dva kance a dva zajíce. Nic mi neříká což mi přijde podezřelé, ale na druhou stranu se mi uleví, že už je konečně tady. A tak taky mlčky naporcuji divočáka a poté nachystám stánek. Sbalím své maso a pomůžu i Rufovi, který toho má jako vždy víc.

Stále ještě beze slov dopravíme svůj náklad pomocí vozíku na tržiště a já se s prvními příchozími ponořím do prodávání. Všech potížistů se naštěstí ujme vždy Ruf. Ještě, že se s nimi nemusím dohadovat já. Třeštila by mi z nich hlava ještě týden! O to překvapující je, jak nám to šlape i bez mluvení. Dokonce skoro tak překvapující, jako že jsem doteď vydržela být zticha.

Uběhne dlouhá doba, než na mě Ruf konečně promluví a zní velmi unaveně. „Dej si volno, Liadel. Já to tu dodělám." A tak se s lehce provinilým pocitem procházím kolem stánků, které jsou k nám nejblíž, když vtom si všimnu něčeho podivného. Zdá se mi, že se přede mnou dav vždycky rozestoupí. Zastavím teda a prohlížím si keramické džbánky. Chumel lidí po mé levici vypadá naprosto obyčejně. Jediná podezřelost jsou ustarané i všelijaké jiné pohledy, které ostatní čas od času střelí mým směrem.

Po chvíli se vydám doleva a jsem jediná osoba, která se nemusí prodírat davem. Ne že by přede mnou všichni vyloženě prchali, ale kdykoli se někam rozejdu, mám mnohem víc osobního prostoru než jiní. Aby to nebylo málo, vytvoří se kolem mě půlkruh a když je to možné i celý kruh. Taková nevyřčená hranice, za kterou se nikdo z přítomných neodváží vkročit.

Uvažuji proč by tomu tak mohlo být, ale na nic pořádného nemůžu přijít. Možná je to tím, že jsem tady skoro jediná elfka, pokrčím nakonec rameny nad jediným velkým rozdílem, kterého si všimnu. Lidé si po chvíli mezi sebou začínají šuškat, což jsem doteď nepostřehla. Taky mi přijde, že začínají zírat dost otevřeněji. Ani nevím proč, ale tento postřeh mě okamžitě rozesmutní, ale nechci na sobě nechat znát, že se mě to dotklo. Však je přesvědčím, že elfové nejsou špatní jen proto, že jsou jiní a že kolem mě nemusí chodit po špičkách a s dvoumetrovým odstupem.

Nakonec dojdu až ke stánku s látkami, který je skoro na konci. Zastavím se tady a cítím na sobě snad tisíce očí. Přesto se většina začne brzo nudit a pohledy obrátí jinam. Smlouvat při obchodě přece není nic neobvyklého.

Po z mého pohledu hloupém dohadování o ceně se můžu vydat zase jinam. Vlastním teď pořádný kus té látky, které je v krámku ze všech nejvíc. Je černá, ale matně se leskne. Ještě nevím, co si s ní počnu, ale líbí se mi jak je tajemná. Navíc kolik elfů se může pochlubit látkou vyrobenou člověkem? Popravdě nevím, ale dle podivného napětí ve vzduchu směřovaného na mou osobu asi mnoho ne. Složím si ji do batohu a přejdu zpět k našemu už rozloženému stánku.

Při cestě zpět se s Rufem pořádně zapotíme a není to množstvím nákladu, ale protože začne být opravdu horko. Ani to ho ale nezastaví ve vyprávění dnešních postřehů. „Všim sem si, že když prodáváš ty, máme mnohem víc zákazníků. No a taky toho, že kudy jdeš, upírají se na tebe zvědavý pohledy. Pro lidi, kteří za celý život nevystrčili paty z vesnice jsi zřejmě populární," uvažuje nahlas.

Ušklíbnu se. „Tak populární? Jiné slovo pro to, že jsem jiná a že by mě nejraději ukamenovali nebo vyhnali, že?" Na to Ruf neodpovídá, jen se mírně zamračí, z čehož usoudím, že jsem se trefila a on to ví, jenom to nechtěl říct. Nemohl si nevšimnout, že se mi vyhýbají obloukem. Jak by taky ne, když je to viditelné asi jako pěst na oko.

Na zítřek je naplánovaný delší a namáhavější trénink šermu, než jsem zvyklá, a tak se potom co přijdeme domů věnuji lukostřelbě. Když později pomáhám připravit Rufovi salát na večeři, naše konverzace se opět otevře.

„Všim sem si taky, že sis koupila látku. Co s ní zamýšlíš dělat?" zeptá se mě můj učitel.

Pokrčím rameny a prozradím mu to. „Ještě nevím, ale určitě se někdy bude hodit. Ty sis taky něco koupil ne?" Oplatím mu otázku.

Zasměje se , a poté se šibalským výrazem ve tváři odpoví. „Takže ty se i při smlouvání stíháš dívat co dělám já? Stejně ti neprozradím, co to bylo, měla sis toho všímat pozorněji."

Mám sto chutí se ho hned zeptat, ale říkám si, že trpělivost budu v nějakém souboji jistě potřebovat, a tak bych měla umět počkat. Raději si přidám salát. Po chvíli už to ale nevydržím a žadoním. „Prosím řekni mi to! Jinak zvědavostí asi neusnu a nechceš mě mít přece na svědomí, že ne?" Ruf jen zavrtí hlavou a prohlásí: „Já ti to nepovím. Stejně nejde o nic důležitého."

Jenže když tohle řekne, zaujme mě ještě víc a mně nezbude nic jiného, než vyzvídat dál. „Proč mi to teda neřekneš, když teda nejde o nic důležitého?"

Po hodné chvíli se nakonec vzdá a přehnaně sklíčeně to vybalí. „Zeleninu jsem nakupoval, tak a teď už to víš a nech mě bejt." Je mi trochu trapně, že jsem chtěla vědět takovou blbost, a tak raději zavedu řeč na včerejší lov. Ruf naštěstí souhlasí s tím, že jsem přivolala Drixe. Spíš mu vrtá hlavou, jak se tam ten medvěd, pardon medvídě (i když tomu pořád nemůžu uvěřit) vůbec dostal. Protože podle něj se jich tady mnoho nevyskytuje, což je ještě divnější. Nakonec zbytek večeře probíhá tak, že salát chutná výborně, ale u jídla je ticho, protože oba uvažujeme o medvědech. Ruf naštěstí nevěnuje pozornost tomu, jak jsem Drixe zavolala, ještě by to špatně pochopil a byl by z toho malér.

Nemůžu ani usnout, jak se těším na zítřek. Chodím stále běhat, ale to už se do výcviku nepočítá. Alespoň myslím. Každopádně celý den má být zasvěcený šermu.