Tarannell-Zapomnění

20. Marcus

Dnešek je pro mě plný nepříjemných překvapení, protože ačkoli se Fred dneska probudí, není mi dopřáno si s ním promluvit.

Jen co se tu radostnou zprávu dozvím, upře na mě Drix své ledově modré oči. Jeho pohled nepřipouští námitky. „Běž se připravit, Lio! Dnes máš turnaj a budeš se ho účastnit!" S tím za sebou zabouchne dveře a nechá mě tam stát. V hlavě mi zní jeho poslední slovo turnaj. Informace, že to kvůli čemu tak tvrdě dřu je už dneska, mě dorazí. Velmi pomalu se otočím. Potřebuju ještě minutku.

Nadechnu se a konečně se seberu k odchodu a už přemítám radši nad tím, co si všechno vezmu s sebou. Když vtom mě z přemýšlení vytrhne elfův hlas z Rufova pokoje: „A Lio, nikdo sem teď nesmí!" za kterým následuje klapnutí zavírajících se dveří.

Moje sebekontrola se vypařila, a tak začnu zběsile házet na postel cokoli, co mi přijde pod ruku. Meč, batoh, sekera, toulec s šípy, dýku... Potom se pořádně podívám na velkou hromadu věcí, kterou už jsem stihla vytvořit a dojde mi, že takhle to dál nejde.

Zhluboka se nadechnu, pak vypustím z plic všechen vzduch a pokouším se zklidnit. Vždyť skoro o nic nejde, jen o jeden turnaj, kde bude strašně moc lidí a... Dobře tohle moc nefunguje. Zkusím si představit, že se tam prostě nebudu s nikým bavit, abych zbytečně nevyvolávala spory. Navíc tam se mnou bude Ruf, který mě podpoří, takže to určitě dopadne dobře!

Další nádech a výdech a má snaha se vyplatí. Už se cítím o něco klidněji. Proto se pozorněji zadívám na to, co se válí na posteli. Všimnu si velkého kamene, který mám z jeskyně a napadne mě všechno trochu přehodnotit. Tolik toho určitě potřebovat nebudu, protočím oči sama nad sebou. Tohle se musí zredukovat!

Začnu právě oním kamenem. Najdu ještě třeba své vrhací šipky. Sekeru nakonec taky vyloučím a podobný osud mine i další věci. Po důkladném přetřídění hromádka prořídla a je z ní spíš maličký komínek s nejdůležitějšími věcmi.

Meče s dýkou si připnu a jdu si naplnit čutoru. Voda teče a v tom mi dojde, že je to tady. Že stanu tváří v tvář dalším mnohem zkušenějším bojovníkům. Pokouším se zklidnit své překotné myšlenky, ale moc se mi to nedaří. Dýchej! Napomínám se v duchu.

Cestou přes kuchyň nachystám sobě i Rufovi jídlo a společně s čistotou a plátěným obvazem ho schován do batohu. Jdu se podívat po tom, který mě na turnaj dostal, ale nikde v domě po Rufovi není ani vidu ani slechu. Najdu ho už připraveného sedět venku na své lavičce. Společně vyrážíme směr vesnice. Na nás obou je vidět, jak jsme nervózní. Těžko říct, kdo víc.

Rouard je plná lidí. Všechny ulice jsou jimi zcela zaplněné, takže nám chvíli trvá, než si proklestíme cestu davem a dostaneme se do jiné, bohatší části vesnice, kde se bude odehrávat turnaj. Proč jen je jich tu tolik? Tolik lidí jsem v životě neviděla! To jich nemohlo přijít méně!

„To jsou jen zdejší obyvatelé nebo jsou tady i lidé z okolích vesnic?" vyzvídám.

Ruf je evidentně myšlenkami někde jinde, takže mu svou otázku musím dvakrát zopakovat, než odpoví: „Není to velký turnaj. Spíš je jich tu tolik, protože se dnes konají větší trhy než obvykle a plno lidí si přijelo jen nakoupit a nějaký turnaj je vůbec nezajímá." Což mnohé vysvětluje.

Prodíráme se dál kupou lidí, kteří stojí snad všude. Snažím se všímat si lidí, kteří u sebe mají zbraně a odhadnout je. Jenže je tu hlava na hlavě, a tak se mi to moc nedaří, protože jsem ráda, že vůbec někam jdu, natož že si všimnu meče nebo nože na něčím opasku. Tohle bude zlé... Lio, zklidni se! Plno lidí si jen přijelo nakoupit a nebudou se zabývat turnajem, okřiknu se v duchu.