Tarannell-Zapomnění

70.

„No..." skloní Drix hlavu a zahledí se před sebe na tmavý dřevěný stůl, který nese mnoho známek po jeho předchozích uživatelích.

„Tak ta tě teď zabije!" ozve se Walariak na jehož tváři se vzápětí objeví dychtivý úsměv. Takovou radost ti teda neudělám, elfe! Ušklíbnu se v duchu.

„Vysvětluj!" střelím pohledem po nervózním elfovi na opačné straně stolu.

„Já jsem ti to asi zapomněl říct," řekne opatrně. Až bojácně. Co se stalo s tím sebevědomým elfem, který mě v jednom kuse provokuje? Kam zmizel?

Ale musím dodat, že jeho strach z mé reakce je naprosto oprávněný!

„Tak povídej teď!" odfrknu si. „Tohle není poprvé, co jsi mi neoznámil, co máš v plánu! Já chápu, že mi chceš pomoct a že stejně jako já chceš, aby se mi paměť vrátila! Ale nepřijde ti to vůči mně hnusné?" dál ho provrtávám pohledem. On konečně najde odvahu se na mě taky podívat a dokonce se nadechne k odpovědi, ale já ho nenechám nic říct.

„Nepřijde ti, že by bylo lepší se o tom se mnou poradit? Nebo se alespoň obtěžovat zmínit svůj nápad, než se to dozví všichni ostatní!" zvyšuji hlas, až skoro křičím. Když si všimnu vyčítavého pohledu elfa vedle mě s vlasy připomínajícími nejtemnější noc, tak dodám: „Dobře, všichni kromě tebe, Ranzo."

„Já se omlouvám! Opravdu omlouvám! Já nevím, proč jsem ti to neřekl!" dívá se na mě nešťastně. Je si vědom toho, že tohle pokazil. „Asi... asi jsem na to prostě nenašel dost odvahy."

„Tak jste si to vyříklaly, vy dvě hrdilčky. A teď pojďme udělat něco s tím prázdným stolem tady!" ukáže Walariak, který nejspíš pořád potřebuje být ve středu dění, rukou na naši polovinu, na které skutečně nic není. „Jednu rundu pro všechny. Platím!" obrátí se někam za sebe.

„Co to je?" změřím podezřívavě zelený pohár před sebou.

„Meodu. Nápoj vyráběný z těch nejlepších obilovin, do kterého se přidávají byliny." Usměje se na mě Asteradox.

„Nic ti to neudělá! Jen ochutnej!" přidá se Arel. Mírně se zamračím. Nemám chuť právě teď zkoušet něco nového! Ale zase na druhou stranu ten nápoj nevypadá zas tak zle. Ale pokud je to pravda, tak proč mě tak vehementně přesvědčují?

Opět se podívám po ostatních. Všichni už ze svých pohárů upili, a tak se taky osmělím. Nehodlám tady přece Drixovi ani sobě udělat ostudu!

Po další chvíli váhání si tedy přihnu. Jen trochu, abych na jazyku pocítila nejdříve odpornou pachuť nejspíš nějaké té byliny. Už tu odpornou tekutinu chci vyplivnout, ale vtom se chuť změní na velmi sladkou.

Všichni se smějí mé změně výrazů od znechuceného po překvapený.

„Tak vidíš!" uchechtne se Asteradox. I všichni ostatní se smějí mé reakci.

Něco peprného bych mu odpověděla, ale můj jazyk mě začne nepříjemně brnět. Nakonec jen zavrtím hlavou a zamračím se ještě víc. Což vzbudí další salvy smíchu a taky větší.

„Ještě tě naučíme znovu pít a budeš taková, jako předtím!" pronese Walariak, když si utírá ústa po dalším poháru té věci.

Nildon ho napomene: „Wale, nemyslíš, že bys měl trochu brzdit?"

„Já přece nevypil tolik!" brání se elf s bledým obličejem. „Jen jsem chtěl říct, že jsem rád, že je tu zase s námi! Sice si na nás nepamatuje, ale je živá a zdravá!" pokouší se odvést řeč jinam.

„Nech toho, Wale! Pij si kolik chceš, ale laskavě se ovládej!" přidá se Drix a dopije svůj pohár. V duchu zaúpím. Jak to můžou pít tak rychle!

„Ne. Ráda bych věděla, jak jsi to myslel. Jen do toho! Dořekni to, co jsi načal!" zapojím se. Kdyby do toho nevstupovali, tak to asi přejdu, ale ti dva u mě probudili podezřívavost.

„Myslel jsem to tak, jak jsem řekl. Jsi jiná, než předtím a hotovo." Nakloní se Walariak dopředu.

„No co je? Je to pravda! Je jako vyměněná!" ohradí se zrzavý elf, vůči pohoršeným pohledů ostatních osob u stolu.

Rozhodnu se dozvědět víc, protože ostatní vypadají, že by mi něco takového do očí nikdy neřekli. „A jak jiná jsem?"

„Chováš se prostě jinak. Mileji!" pokrčí rameny a pak poručí si další várku toho odporného moku.

„Už se vůbec ví, co přesně se bude projednávat na poradě?" zeptá se potom Arel. Přeruší tak tvořící se ticho, které začíná být nepříjemné.

„Nevím," řekne Ranza.

„Nějaké strategie na to, jak se dostat do trpasličího paláce?" pokrčí rameny Arelův starší bratr.

„Já navrhnu nějaké cvičení pro vybranou skupinu." Řekne Nildon. „Musíte být trochu sehraní, než spolu půjdete k trpaslíkům!"

„Já myslím, že se bude řešit hlavně to, kdo tu výpravu povede," přidá se Jasminne a ostatní jí dají kýváním hlav najevo, že smýšlí stejně.

Potom se Drix zeptá: „A jaká je teď vůbec situace na hranicích?"

„Zatím to vypadá, že žádné přímé ohrožení naší říše nehrozí. Ale trpaslíci už nějakou dobu zbrojí." Odpoví Asteradox s pohrdavým úšklebkem. To jsou trpaslíci až tak neoblíbení?

„Já slyšel, že se začínají srocovat kolem hlavního města," zavrtí hlavou Ranza. „Není to sice jisté, ale podle mě se proti nám chystají vytáhnout se svou armádou."

„Tak to musíme být rychlejší!" bouchne do stolu Walariak a málem vylije všechen obsah svého poháru na Nildona.

„A jak si myslíš, že je zastavíme?" rozhodnu se zapojit do debaty. „Jakou proti nim má ta naše skupinka vlastně šanci?"

Walariak opět upije moku. „Alespoň něco v tobě zůstalo!" řekne nadšeně. Potom se poškrábe na tvořícím se strništi na bradě. „Nevím, ale my už to nějak uděláme! Přece se nenecháme porazit těmi zakrslíky!"

„Chce to zjistit co nejvíc informací," uvažuje nahlas Asteradox. „Víc, než víme teď!"

„Možná by stálo za to tam někoho poslat." Prohlásí po chvíli všeobecného dumání Nildon, čímž zřejmě debatu uzavře.

Poté se začne probírat to, jak nás s Drixem překvapil Vanken. Po něm přijdou na řadu další elfové, o jejichž existenci nemám ani ponětí a začnu se docela nudit. Jasminne je na tom asi podobně, protože se s tichou omluvou vytratí. Elfové si toho ani nevšimnou.

Jak večer pokročil, uvědomím si, že jsem z toho všeho pořádně unavená.

Obrátím se proto na toho, kdo mě sem zavedl: „Drixi, už půjdeme, ne?"

„Ještě chvíli vydrž. Potřebujeme vyřešit, jestli jsou lepší červené nebo oranžové dveře!" zavrtí hlavou.

„No tak, Drixi! Řešíte hlouposti!" nadechnu se na protest. „Pokud vím, tak se mám zítra přesunovat k Nildonovi, a proto bych nerada prospala celé dopoledne jen kvůli tomu, že se ti ještě nechce odsud jít!"

„No tak, Drixi! My už jsme taky na odchodu!" popostrčí svého bratra zvedající se Asteradox.

Věnuji mu pohled s vepsaným poděkováním, protože to zabere a Drix se začne opatrně zvedat. Sice s bručením a dost pomalu, ale přece. Když se postaví na nohy, má je vratké a málem zase spadne zpět na židli.

„Ukaž, pomůžu ti," přehodím jeho ruku přes své rameno, abych mu pomohla stát. Opravdu už jsem unavená. S rozpačitým rozloučením se i s malátným elfem otočím a pokouším se nás dostat ven přes nástrahy v podobě židlí zasahujících do už tak úzké uličky.

Jak se přes ně dostaneme, když už sem jsem měla problém se protáhnout? A to jsem šla sama!