Tarannell-Zapomnění

23. To ale není všecko!

Nemám čas se tím ale nějak víc zabývat, přestože mě to mrzí. Na druhou stranu chápu, že je myšlenkami jinde. Asi bych se taky užírala tím, jak je mému příteli. Drix dokáže být strašně tajnůstkářský, když chce a v tomto případě to moc k užitku není.

Než se naději už jsem zase na řadě. Tentokrát muž přede mnou vypadá jako ostřílený bojovník, který už toho zažil dost.

Souboj započne v okamžiku pokynu rozhodčího. Ihned kolem sebe začínáme kroužit ve stále se zužujících kruzích. Tentokrát se asi žádné oťukávání konat nebude, napadne mě.

Pokouším se se maximálně soustředit na odrážení jeho útoků. Brání mi v tom pichlavý pohled jeho světle hnědých očí, který se mi zpočátku nedaří vytěsnit. Ale po chvíli si na něho v rámci možností přivyknu a už ho tolik nevnímám.

Strategie si zvyknout na jeho útoky se mi možná vyplatí. Rozhodnu se svou teorii otestovat, a tak mu začnu znenadání vracet jeho pohyby. Sek na břicho, druhou zbraní odkloním jeho meč. Vyhne se až na poslední chvíli. Na nic nečekám a přejdu do mnohem zuřivějšího útoku.

V jeho očích spatřím zmatek, ale rozhodnu se nedat mu šanci na to se vzpamatovat. Útočím o něco málo agresivněji než to, co jsem tady zatím předvedla, ale nepolevuji a zaplavuji ho jednou technikou za druhou.

A nelituji toho. Předtím nebyl čas se předvádět a teď je to součást souboje, protože účel mé zvýšené agresivity – vykolejit ho – se povedl, a tak se toho zkusím držet. Vypadá to ale, že se pomalu srovnává s mým tempem, protože jsem nucena o krok ustoupit, abych se vyhnula jeho nečekanému seku po mé hlavě.

Nikdy neustupuj vzad! Zazní mi v hlavě poučka a okamžitě se posunu do strany a blíž ke středu našeho prostoru, aby se mě náhodou nepokusil vytlačit nebo něco podobného.

Tak ty takhle! Naštvu se. Tohle si líbit nenechám!

Vím, že není dobré se rozzuřit v průběhu boje, ale to mi teď starosti nedělá. Využiji novou energii povzbuzenou adrenalinem a rychle se posunu zase dopředu. Opět zaútočím, ale do útoku dám ještě více síly než předtím. Využiji toho, že jsem v pohybu a zavalím ho několika údery v rychlém sledu za sebou. Teď jsem to já, kdo tlačí dozadu jeho. Asi si to taky uvědomil, protože znenadání ucítím prudký náraz něčeho tvrdého přímo do mého kolene.

Nečekám ani náraz ani bolest, a tak se jen bezmocně kácím na zem.

Nevím jak, ale stihnu ještě delším mečem odklonit jednu z jeho ran. Na tu druhou už ale nestačím. I přesto ale stihnu dát meč tak, že by se na něj nabodl. Bohužel ale pozdě a chlapík se zastaví asi centimetr před hrotem.

„Představuju Vám tu vítěze letošního klání, sira Arthura de Ćonney!" uslyším rozhodčího.

Zamžourám jeho směrem a spatřím, jak pozvedává ruku vítěze do výšky. A teprve potom si to uvědomím. Já prohrála! Zklamala jsem Rufuse! To ne! Jak se mu teď podívám do očí? Vždyť jsem byla už tak blízko! A já selhala! Úplně kompletně jsem to pokazila! Tyto myšlenky mi proudí hlavou, zatímco se opatrně zvedám ze země.

Zatřepu hlavou, aby se přestaly objevovat v mé mysli, ale nepomůže to. Ale ještě není vše ztraceno, můžu přece proti rozhodnutí rozhodčího protestovat! Opráším si suchou hlínu z oblečení a s narůstajícím odhodláním zvednu hlavu.

„Mám námitku proti Vašemu rozhodnutí!" řeknu tak, aby to slyšel rozhodčí i onen sir Arthur.

„Neslýchané! Jak se opovažuješ?! Ty si snad dovoluješ pochybovat o mém rozhodnutí?" nebezpečně potichu mi odpoví rozhodčí s opovržením a úžasem v očích.