Tarannell-Zapomnění

43.

Drix se tedy postaví asi do středu palouku. Teď si uvědomím, že asi nebyl úplně dobrý nápad ho provokovat.

Vždyť jsem ho doopravdy viděla bojovat jen jednou a to dnes s trpaslíky. A vůbec mě nezajímal jeho styl boje, a proto jsem se na něj vůbec nesoustředila.

Zvednu se a následuji ho. Mezitím se taky trochu protáhnu.

Zahájí útok rozmáchlým seknutím. Celkem snadno se mu vyhnu.

O to víc mě překvapí následující útok dýkou, které jsem si nevšimla. Tak tak zareaguji a odkloním ji stranou.

Malý moment přemýšlím nad tím, kdy jsem u Drixe viděla dýku a překvapivě neviděla.

Chvíli se mu jen bráním a uhýbám. Brzy mi dojde, že tohle není řešení, a tak čekám na vhodnou příležitost.

Občas si teda vyzkouším nějaké zbrusu nové triky ze skleněné koule. Jeden se mi obzvlášť povede a ona dýka letí pryč.

To je jeden z momentů, kdy jsem na sebe obzvlášť hrdá.

Drix se mě v průběhu souboje snaží naštvat a soustavně s tím i rozptýlit. Celkem úspěšně ho ignoruji, v důsledku čehož už po nějaké době začíná být docela dost nervózní. 

Asi byl chudáček zvyklý na někoho velmi popudlivého. To má ale smůlu.

Pokusím se ho během jednoho jeho monologu překvapit rychlým sledem několikati vražedných technik za sebou. Hlava, hlava, břicho, bok a nakonec pro změnu hlava.

Po pro mě velmi dlouhé době už jsem logicky unavená. Ale nejsem sama, protože elf, který už rezignoval na to, že mě naštve a už se mě snaží pouze rozptýlit, už se taky začíná zadýchávat.

Celý souboj skončí remízou. Oba se jako na povel pokusíme podrazit tomu druhému nohy a končíme na zemi.

Už jsme oba tak vyčerpaní, já fyzicky, Drix psychicky, že už se nepokoušíme o dotáhnutí akce do konce.

,,Tak co, pokračujeme?" zazubí se na mě Drix.

Se stejným úsměvem odpovím: ,,Není třeba, jsme si kvit. Navrhuji už jen cvičné nebo tréninkové souboje!"

Na což blonďatý elf přikývne a svou dohodu následně stvrdíme potřesením rukou.

Když Drix sevře mou ruku, všimnu si, že jeho pro mně dříve ledové oči už ledové nejsou, ale naopak v nich vidím jakousi hřejivou něhu a potřebu ochraňovat. Když o tom později přemýšlím, uvědomím si, že si někdy tajně přeji být ochraňovaná.

Ale jenom někdy.

Nějakým zvláštním způsobem nás celá událost stmelí, protože se potom spolu bavíme úplně jinak než předtím a mnohem víc si navzájem rozumíme.

Povídáme si o všem možném až narazíme na téma, co se stane až dorazíme do našeho cíle.

,,A jak to vlastně vypadá v Gallivare, Drixi?" zeptám se ho.

,,Úplně jinak než v ostatních elfských městech. Gallivare je opravdu kouzelné místo, kam přichází spousta elfů a už nemají to srdce ho opustit. Je plné nádherných stromů, jsou tam i vodopády. Celému městu ale dominuje naprosto úchvatný královský palác. Žije se tam ale až na překrásné prostředí úplně stejně jako ve zbytku elfí říše. Elfové bydlí ve svých stromových domcích a mají běžná povolání, malí elfíci chodí do školek a škol. Prostě se ničím až tak neliší od zbytku měst,"odpovídá mi najednou velice ochotně. Že by ho ten souboj vyčerpalvíc než je ochotný přiznat a teď je rád, že může spíš mluvit než bojovat?

Když vidí, že nad tím až moc uvažuji, dodává: ,,Však já ti to všechno ukážu, až budeme procházet nějakou elfí vesnicí."

,,Ale jsi si jistý, že budeme?" Přikývnu, ale žádám ještě ujištění.

,,Pokusím se to nějak skloubit s naším už tak dost nabitým putováním,"ušklíbne se elf uličnicky.

Zakručí mi v břiše, a tak hovor přesměruji na téma jídlo.

,,Co se vůbec u elfů jí jako běžný pokrm? Předpokládám, že ty placky, kterýma se zatím neustále živíme, asi nejsou úplně typické." Zeptám se na to, co mi zrovna teď přišlo na mysl, zatímco večeříme ony placky.

,,No jo, Mandazi je spíše na cesty, protože dlouho vydrží a jsou syté. Za asi nejběžnější jídlo bych označil Kateifi, což je směs vší možné zeleniny, která se vaří se smetanou. Jinak elfové jedí snad všechno co nám daruje sama příroda, takže většina pokrmů je se zeleninou nebo ovocem. Maso zásadně nejíme." Nadechne se aby mohl pokračovat, ale když vidí můj zděšený výraz, zarazí se.

,,Lio, stalo se něco?"

Mé mlčení mluví samo za sebe.

,,Ať už se stalo cokoli, Lio, mě to můžeš říct!" naléhá elf.

Po nějaké době  přesvědčování z jeho strany ze mě vypadne: ,,Tak proto jsem se pokaždé cítila tak provinile, když mě Ruf učil lovit a já pak zastřelila nějaké nebohé zvíře! A potom jsem ho společně s ním snědla!"

,,Jsem zrůda!" zhrozím se sama nad sebou.

,,Ale, tak hrozná zase nejsi! Vždyť jsi to nevěděla!"obhajuje mě elf přede mnou samotnou. ,,Vždyť se to ani nikdo nemusí dozvědět!" pokračuje a snaží se mě trochu rozveselit.

,,No...to asi nemusí. Takže to nikomu neřekneš!" vrátí se mi část sebevědomí.

,,Viď, že ne?" ujistím se ale. Takže mu nezbude nic jiného než odpřísáhnout, že to nikomu nepoví.

Po vydatném jídle už si ani nepovídáme a jdeme rovnou spát. Byl to pořádně náročný den, takže usínám téměř okamžitě.

Utíkám lesem. Honí mě obří zajíc, který chroptí: ,,Sním tě! Až tě chytím, sním tě! A že si na tobě pochutnám!"

Běžím, ne klopítám od něj pryč temným lesem. Nejsem dost pozorná a zakopávám o kořen vystupující ze země.

Králík se najednou promění, v zakrvácenou zrzavou dívku prosící mě o pomoc. Náhle se jí v očích objeví mně neznámý lesk.

Začne se šíleně smát a potom se jí v ruce objeví nůž. Její obličej se protáhne v děsivý úsměv. Úsměv se protáhne ještě víc a dívčina tvář se přemění v trpasličí.

S napřaženým nožem před sebou se pomalu a zároveň rychle přibližuje směrem ke mně.

Začínám před ní couvat, jenže zády do něčeho narazím. Když se ohlížím, zjišťuji, že je to strom. Není úniku, proletí mi hlavou bezútěšná myšlenka.

Osoba se ke mně začne přibližovat ještě víc. Její krev na mě kape. 

Ostří se blýská. Už je téměř u mého krku.

S trhnutím se vzbudím. Jsem celá zpocená. Je mi hrozně, stejně jako po kterékoli předchozí noční můře.

Až po chvíli si uvědomuji, že jsem celou dobu brečela.

Jsem tak zaujatá sama sebou, že si vůbec si nevšimnu Drixe až do momentu, kdy si mě přitáhne k sobě a pevně mě obejme.

,,Už je to dobrý. Pokus se ještě usnout," šeptá.

S vypětím všech sil a z posledního zbytku sebeovládání mu ještě tiše poděkuji, a pak už se snažím usnout.

Nejdříve se mi to vůbec nedaří a myslím na všechno možné.

Dokonce se přistihnu, že přemýšlím nad tím, jak je mi u Drixe příjemně. Když ale následně začnu uvažovat nad tím, jaké má svalnaté ruce a docela hezké oči, řeknu si, že už jsem asi tak přetažená, že už myslím na totální blbiny a že už bych asi vážně měla jít spát.

Nakonec ani nevím, jak se mi povedlo usnout, protože v této náruči si brzy začnu připadat v naprostém bezpečí. A s tímto pocitem se teda usíná nádherně.