Tarannell-Zapomnění

21. Turnaj pokračuje

Dojdu až k okraji placu, a pak se zastavím. Čekám na další pokyny, které brzy přijdou od sympaticky vypadajícího blonďáka. „Vydrž tady, my jen seženem toho druhýho. Zatím se protáhni nebo rozhýbej, jo?" usměje se povzbudivě.

Začnu se tedy protahovat, načež se ho zeptám: „Jak to, že nebojuješ?"

„Letos mi to otec zakázal." Usměje se, ale je jasné, že je to úsměv pouze předstíraný. Je zcela evidentní, že ho velmi štve, že se nemůže taky zapojit a není vůbec nadšený, že nejblíže všemu dění je pouhá pomoc s přípravami. Je mi ho trochu líto, zvlášť když se pohledem vyhýbá tomu mému. Vypadá to ale, že se na toto téma nechce bavit a chce odejít pryč hledat toho druhého zápasníka.

V tom se ale z davu vyhrne tmavovlasý docela vysoký mladík. Pomyslím si, že tohle je určitě můj protivník, když vtom si všimnu, že se za ním schovává ještě někdo. Chlapec, který vypadá jako jeho mladší verze. Chvíli mi trvá, než mi dojde, že starší z nich je jeden z organizátorů, a utká se se mnou ten mladší.

Pravděpodobně starší bratr mu sarkasticky popřeje hodně štěstí, ale dost hlasitě na to, abych to slyšela, dodá, že ho snad ani nebude potřebovat. Docela mě tím naštve, ale ne nedám to na sobě znát. Nahodím ten něj neutrálnější výraz, kterého jsem schopna. Je tak neutrální že z něj nejde vyčíst vůbec nic. Jsem na sebe hrdá, protože je naprosto neproniknutelný.

Kluk se postaví naproti mně. Strnu, protože si uvědomím, že je to ještě dítě. Jak ho sem vůbec mohli pustit! Co kdyby dostala jiného soupeře! Co kdyby ho zranili! Přestanu se protahovat a přistihnu se, jak si přeji, aby byl dobrý a dokázal se mi ubránit. Alespoň trochu. Za žádnou cenu ho nechci zranit.

Onen vysoký hoch na nás v očekávání upře své hnědé oči a vyzve nás, abychom začali. Nastoupíme tedy naproti sobě do čárou ohraničeného prostoru, ve kterém musíme zůstat. Nechám kluka, aby si určil tempo a zpočátku se jen vyhýbám jeho ne moc jistým útokům.

Pro lidi to asi není moc atraktivní podívaná, a proto jeden po druhém odchází k jiným duelům. Dá mi to naději, že kluka přede mnou, které se na ně snaží zoufale zaútočit a porazit mě svými chabými útoky, můžu přemoct bez zbytečných svědků jeho porážky a vše proběhne v klidu bez urážek.

Během jednoho takového útoku udělám prudký výpad vpřed a vyrazím mu tím meč. Ten se zařinčením dopadne na zem. Už mu chci druhou svou zbraň přiložit ke krku a donutit ho se vzdát. Něco v jeho pohledu mě ale přiměje mu dát ještě šanci. „Zkus to ještě jednou," zvednu ten jeho meč a podám mu ho.

Zabodne do mě svůj nechápavý pohled. A já mu to vysvětlím. „Ještě chvíli se mnou prostě bojuj. Prospěje to mě i tobě! Vzájemně si pomůžeme. Ty se třeba něco naučíš a já se potřebuju rozehřát a připravit na další souboj."

Dívá se pořád zmateně, ale neprotestuje. Chvíli nad mou nabídkou uvažuje, a poté provede další z nesmělých výpadů na mou osobu.

„Výborně! A ten další zkus trochu víc přesvědčivě! Jako bys mě opravdu chtěl seknout!" věnuji mu snad povzbudivý úsměv a nechám mu prostor na změny. Procvičuji si při tom pár úhybů a po chvíli začínám taky útočit. Ne moc rychle, abych ho nezranila, ale on se i tak bohužel nestíhá bránit.

„Vzdávám se!" vydechne ztěžka po chvíli.

Nikdo kromě dvou organizátorů nás nesleduje, takže to pak k jeho štěstí nikdo nebude moct rozebírat.

„Je možné tohle jako vítězství uznat?" otočím se na ně.

Oba koukají docela překvapeně. Obrátí se na sebe a jde vidět, jak mezi nimi probíhá němý rozhovor. Nakonec se tmavovlasý otočí ke mně a já mám pocit, že mě chce svým pohledem probodnout. „Možná!"