Tarannell-Zapomnění

30. Elari

Vydám se tedy za Drixem, ale jdu o něco pomaleji a opatrněji. Zmizí mi za ohybem stromů. Když odtamtud vykoukne, už vrhá proudy magie proti dva sáhy vysokému a čtyři sáhy dlouhému ještěrovi pokrytého šupinami zbarvenými do všech odstínů modré. Tmavá hlava a krk a pás ostnů, který se mu táhne po klikatém hřbetě a světlé břicho, nohy a ocas. Ohromný tvor se vůbec nebrání, jelikož je kolem něj vytvořená vodní bariéra, která ho před elfovou magií chrání.

Zadívám se na podobně plovoucí plochu, která se táhne přes celé koryto. Za ní mým směrem zeje pouze rozpraskaná půda, ale na opačné straně se blýská vysoká vodní hladina. Vždyť je to hráz! Uvědomím si při pohledu na strukturu celého útvaru. A ne malá!

Drix mezitím zápolí s ještěrem, který obratně máchá svým mohutným ocasem ve snaze elfa trefit. Což se mu U Anarett nedaří. Je ale svou snahou zaneprázdněn do té míry, že nepostřehne, že jeho vlastní štít se postupně začíná pod tíhou nárazy rozpadat. A spolu s ním i hradba držící vodu na jednom místě, ta se protrhne, což přivede řeku s ohlušujícím řevem opět k životu. Obrovské vlny se vydají tropit potíže ve městě a mimo koryto, které na takovou masu nestačí.

Plaz útočení ocasem nechá a začne rozrušeně přecházet blíž ke hrázi úplně pryč od nás a pár sekund tam jen zůstane tiše stát. Asi pád své hradby nečekal. Elf po něm v jeho slabém momentě vrhne další a tentokrát se mi zdá, že i silnější kouzlo. Jeho dopad ještěra vtáhne zpět do reality a on mocně zařve a vycení řadu ostrých zubů. Co jsem do teď považovala za agresi dostane novou tvář, když se ještěrův výraz změní na něco neskutečně krvelačného a děsivého.

Když Drix poté vodní stěnu prolomí ještě víc, tříoký tvor se na něj zuřivě nebo zoufale vrhne s příslibem ukončit jeho existenci jednou provždy. Jeho naštvané syčení jde určitě slyšet široko daleko.

Ozbrojená svými meči se ihned rozběhnu Drixovi na pomoc, ale ten se obrní tlustým magickým štítem dřív než je ještěr u něj dost blízko, takže se zdá, že se k němu elari nedostane. Tři temné oči v barvě rozbouřeného oceánu se upřou na mě.

Jaký štít teď ochrání mě?

Rozhodnu se na ještěra zaútočit jako první a tím ho překvapit. Když se ale pokusím o to ho zasáhnout, špatně odhadnu vzdálenost a minu. A to celkem o dost. Už čekám, že mě zakousne, ale nic nepřichází. Naše pohledy se střetnou a v oněch očích spatřím pouze zmatení a strach. Uběhne vteřina, která se mi zdá dlouhá nejméně jako hodina, kdy se nic nestane. Pak se jeho čelisti zaklapnou dva centimetry od mého obličeje, stvoření se obrátí a peláší pryč.

Odvážím se nadechnout, ale jinak se ani nehnu, částečně očekávajíc, že se elari vrátí a dokončí, co začal. Za to Drix na nic nečeká, zruší ochrannou clonu, vrhne se ke mně a chytne mě za ramena: „Jsi normální! Chceš se zabít?!" trochu se mnou zatřese, asi aby svým slovům dodal důraz.

„Nejsi zraněná?" odtáhne se vzápětí a v jeho hlase zazní opravdová starost. Nad čímž by se mi normálně velmi dobře a velmi dlouho, ale teď toho jaksi nejsem schopná.

„Ne, jsem v pohodě," zavrtím nesouhlasně hlavou, protože mi nic není. Když nepočítám svůj zrychlený dech a třesoucí se prsty a kolena.

Zamračí se. „Tak co je potom tohle?" ukáže na můj rukáv nasáklý krví. Vyhrnu si ho, jen abych zjistila, že pod ním se žádná rána nenachází. Pokrčím rameny a zaletím pohledem k elfovi. A vtom to uvidím!

„Drixi, asi sis toho v zápalu boje nevšiml, ale máš ošklivý šrám na předloktí!" upozorním ho na jeho zranění lehce otráveně. Stará se o mě, ale sám je ten, kdo tady potřebuje ošetřit!