Tarannell-Zapomnění

63.

Drix mě tedy vede přes několikero žebříků a schodišť až dolů na pevnou zem, kde se prochází více a více elfů i zvířat. Málem mě smete stádo krav, které se žene ulicí hlava nehlava a já stihnu jen tak tak uskočit.

Ještě asi stokrát zabočíme, vyhneme se skupině sobů a staneme před větším zeleným oploceným domem. Za plotem jde vidět plně obsazené stolky, mezi kterými poletují motýli, jež jsou třikrát a víc větší než má dlaň. Hýří to tu díky nim všemi barvami, takže je to kouzelná podívaná! Snad ještě hezčí než shora na Gallivare! Potom ale zahlédnu skupinu motýlů, jak nesou tác s jídlem a dojde mi, že tito magičtí tvorové tu nejsou jen na okrasu. Na to se určitě musím Drixe zeptat!

Drix nás protáhne až dovnitř k výdejnímu pultu, kde nám objedná nějaký salát. Jídlo naštěstí vypadá mnohem lépe než napovídal název, který Drix říkal.

,,A tohle si určitě musíme sníst v parku!" prohlásí, když mi předá mou porci a rozejde se na severozápad. Chci mu na to odpovědět, že pořád jenom chodíme z místa na místo, ale pak si všimnu toho, jakou má radost a rozhodnu se, že mu ji prozatím nebudu kazit.

Park nakonec není tak hrozný, jak jsem se obávala. Jen mi vadí, že tu obědvá spoustu dalších elfů a upřímně, taky byste asi ztratili chuť k jídlu, kdyby si vedle vás hodovala skupina hyen na silně zapáchající mrtvole! Prostě slovy nepopsatelný zážitek!

,,Nepůjdeme už do hotelu?" navrhnu, protože mě po těch hyenách nějak přešla chuť cokoli dělat. Nebo cokoli dalšího objevovat.

,,Můžeme, pokud se ti už chce." Odpoví mi Drix neutrálně, ale je na něm poznat, že se o klidný tón pouze snaží. Vzhledem k tomu, jak je náladový předpokládám, že teď jsem tu jeho dobrou dočista zkazila.

Pokusím se to tedy alespoň odůvodnit, když už ne zachránit: ,,Promiň. Určitě jsi měl plno nápadů, co ještě mě nechat objevit, ale ty hyeny mě naprosto otrávily! Už vážně nemám chuť kamkoli chodit!"

Jen kývne na znamení, že to chápe, ale jeho zachmuřený obličej mi říká pravý opak. Nechápe a je zklamaný. Zklamaný mnou! Ale proč? Vždyť každý občas nemá náladu na dobrodružství! A že se tváří, jako bych mu tím zkazila celý den! Vždyť už je dávno odpoledne a až do teď to bylo úžasné, tak proč se tak tváří?

Vede mě zpět k hotelu. Nebo v to alespoň doufám, jelikož představa, že mě zatáhne do nějaké odlehlé uličky a tam mě zabije není moc hezká! 

Potom se trochu uklidním, protože mi přijde, že jdeme opravdu tím směrem. Nevím to sice jistě ale nějaký šestý smysl mi říká, že je to tak.

Když se přede mnou zjeví známý oprýskaný nápis hlásající Doupě, jsem si jistá, že mě nakonec nemíní usmrtit v temné uličce hlavního města elfské říše, což by mělo být asi trochu uklidňující, ale není. Protože co budeme dělat zbytek dne tady? To jsem asi moc nedomyslela!

,,Drixi?" oslovím ho, když dojdeme do pokoje a on se rozvalí na posteli.

,,Ano?" odpoví, ale ani se neobtěžuje otočit hlavu a oči má zavřené. Takže je doopravdy naštvaný! Povzdychnu si, ale tiše, aby to neslyšel. 

,,Nechtěl bys jít běhat?" odvážím se nakonec vyslovit svůj nápad na řešení situace. Možná to nebude to, co si představoval, ale lépe si to obhájím. Nebo alespoň lépe než to, proč bychom měli ležet na posteli v hotelu. Doufám!

,,Vím, že to teď zní blbě, ale asi potřebuji jít pryč od všech těch elfů a zvířat a ruchu. A navíc potřebujeme mít lepší kondici a určitě tu nechceme zůstat zavření!" zkusím vyjmenovat pár věcí, proč by měl souhlasit. Možná jsem nezvolila vhodný tón, protože to nevyznělo napůl jako žert, jak jsem mínila, ale mohl by to pochopit. Prosím, Anarett, ať si to přebere tak jak má!

Otevře oči a pomalu otočí hlavu mým směrem. Překvapený výraz se v mžiku změní na nadšený.

,,Jasně! Takovou žádost prostě nemohu odmítnout!" ušklíbne se vzápětí. 

Jo! Pochopil to! A souhlasil! Jásám v duchu.

Proto se připravíme. Já z velké části psychicky, ale i tak bych se ráda převlékla. Což se najednou zdá jako problém.

Mého spolubydlícímu to naštěstí asi napadne, jelikož si oblečení přemění za pomocí magie a pak se na mně obrátí: ,,Počkám venku. A ne že si to mezitím rozmyslíš!"

Když otevřu dveře, spatřím ho netrpělivě podupávat nohou kousek dál na chodbě. Poté se vydáme pryč z budovy a poté i z města. Teprve až začne ubývat domů, započne běh. Drix ze začátku nasadí volnější tempo, ale brzy zrychlí a to už opět nemohu popadnout dech.

Už před sebou vidíme onu louku, kterou jsme sem přijeli. Jenže vtom se před námi zničehonic objeví několik postav, které se ne a ne rozestoupit. 

Dorazíme k nim. Ze začátku se mi zdá vše v pořádku, ale v mžiku zjišťuji, jak špatně jsem situaci odhadla!

,,Co si myslíš, že děláš, Vankene!" vyštěkne Drix na podobně vysokého černovlasého elfa.

,,Já? Co děláš ty! To si myslíš, že jsem na tebe zapomněl?" zlověstně se zasměje Vanken.

,,Nech nás projít!" pokračuje Drix, který ignoruje otázku černovlasého.

,,Drixi, to nemá cenu! Určitě můžeme běžet jinudy!" ozvu se a obrátím se zpět, jenže tam už také někdo stojí. ,,Ehm... tak asi ne!" obrátím se zase zpět. Pár z elfů, kteří nás obestoupili, se uchechtne. Jsem nadmíru zmatená. Asi mi úplně nedochází, co přesně se děje!

,,A proč bych měl?" odfrkne si černovlasý a vzápětí se široce usměje. Přímo z něj sálá, jak si celou situaci užívá! Vůbec ho nechápu. 

,,O co ti jde, elfe!" pokusím se strhnout pozornost velitele skupiny na sebe a nechat Drixe, který ho očividně zná, přemýšlet.

,,O co mi jde? Přece o to co vždy!" prohlásí, ale už nevypadá tak jistě jako před chvílí.