Tarannell-Zapomnění

75.

„Válečnice protože takhle byla jedna elfka oslovována už dávno před tím, než k nám přišla," odpoví Nildon a stín smutku mu na okamžik zahalí tvář. Když se ale podívám pozorněji, už ho znovu objevit nedokážu.

„Než k vám přišla? Pověz mi víc, Nildone", řeknu a když si všimnu, že se mu o tomhle mluvit zrovna moc nechce, dodám: „Prosím, chtěla bych vědět alespoň něco!"

„No tak dobře," kývne po chvíli odevzdaně hlavou.

„Jedna malá elfka k nám před docela dlouhou dobou přišla. Tehdy jí nemohlo být více než osm let, ale už tehdy z ní byla velká bojovnice. Tedy alespoň v porovnání s ostatními jejího věku. Nebyla naší krve, ale přesto se z ní stala naše dcera. Chodila do školy s ostatními, ale také každý den trénovala. Nevynechala ani když byla nemocná. Chtěla se stát vojákem, i přes svůj neurozený původ." Vypráví Nildon s pohledem upřeným daleko za mě.

„A podařilo se jí to. Neměla to jednoduché, ale její vytrvalost se jí vyplatila. Nakonec se z ní stala velitelka jedné ze speciálních jednotek. Tím ale nenastal konec. Plnil se jí sen, ačkoli my pokaždé trnuli, jestli se z výpravy vrátí živá a zdravá. A ona se pokaždé dokázala dostat zpět k nám. Až jednou jsme se nedočkali. Jí ani celé jednotky. Jen jeden blonďatý elf s výrazem mokré kočky zbyl. Jenže odešel pryč. Slehla se po něm zem a nikdo nevěděl, kam se vydal. Vypravil se pro ni, říkali někteří, a teď nám ji přivedl zpět," elf se odmlčí. Zřejmě neví, jak pokračovat. A ani já nevím, co říct.

„Tak si alespoň odlož věci, holčičko," protne ticho Öronis. Na malý okamžik se mi zdá, že spatřím záblesk starosti, ale poté je její výraz opět strohý a nedostupný.

„Kam?" zeptám se s povzdechem. Ale asi je to jen dobře. Napadne mě vzápětí. Alespoň budu mít chvíli čas vstřebat nové informace.

„Přece k sobě do pokoje," řekne elfka se stále stejným výrazem a jedním dechem dodává: „Zkus ho najít."

Chvíli jen sedím a nerozhodně se na ni dívám. Nechci se sama procházet po cizím domě a nechce se mi tu nechávat Nildona.

„A jak ho poznám?" rozhodnu se nakonec se s ní nehádat. Koneckonců, je to přece její dům! Pomyslím si, ale vzápětí mě napadne, že i já jsem tady asi byla doma...

Jenže to teď neplatí nebo ano? Uvažuji, když opouštím najednou ztichlou místnost. Na chodbě už se cítím příjemněji.

Veškeré napětí ze mě spadne. Mám hledat pokoj? Tak kudy se vydám nejdřív? Prohlédnu si všudypřítomnou žlutou. Přímo naproti mně stojí další dveře totožné s těmi, ze kterých jsem právě vyšla. Co se za nimi skrývá? Na tváři se mi usadí malý úsměv. Jdu to zjistit!

Když sevřu bílou kliku a mírně je pootevřu, ani nemusím v pohybu pokračovat. I z toho mála, co jsem schopná vidět, je mi jasné, že tohle ničí pokoj není. Nejspíš je to místo pro věci, které nemají využití nikde jinde. Snažím se přijít na význam toho, proč by jinak byla místnost tak zaplněná všemožnými předměty. K tomu zaprášenými!

Asi tři stopy napravo od světlých vchodových dveří si všimnu velké mezery. Natáhnu krk, abych zjistila, že chodba se zde napojuje na jinou. To tu bylo i předtím? Divím se, jak jsem si odbočky mohla nevšimnout. Vydám se tedy oranžovou a taky asi o stopu širší chodbou. Zabočím doprava a vyjdu schody ze stejného dřeva, jako zbytek domu.

Někdo tady má zřejmě rád světlé barvy. Usměji se v duchu. A taky si dal záležet na tom, aby spolu světlé tóny ladily.

Schodiště mě vyplivne na další chodbu pořád v oranžové barvě. Stačí učinit pár kroků a stojím před dalšími dveřmi. Ocitnu se v prostorném pokoji s velkou postelí s nebesy. Dál nejdu, abych snad nezašpinila čistý koberec.

Jak někdo může chtít bílý koberec? Zavrtím nechápavě hlavou, a koutkem oka spatřím svůj odraz ve velkém zrcadle zdobeným zlatým rámem. Pohled mi utkví na kousíčcích zaschlého bahna, které za mnou zůstaly na zemi. Ještě, že jsem nešla dál! Oddechnu si.

Otočím se k odchodu, ale všimnu si ještě stojanu s brněním a sbírky zbraní zavěšených na bílé stěně.

To je Nildonova ložnice? Uvažuji, ale pohled mi opět sjede ke koberci a poté i k zrcadlu. Spíš bude obou. Nebo má Nildon rád zrcadla. Ušklíbnu se. Na to se ho moc ráda zeptám!

Opustím pokoj a rozhodnu se, že jen co najdu ten svůj, tak pořádně zametu podlahu. Na konci chodby na mě čekají další dveře. Před vstupem mě zarazí světle modrá kresba nad klikou. Nemám ponětí, co znamená, ale přesto mě donutí váhat, jestli tam chci doopravdy vkročit.

Naberu dech a odhodlám se ke stisknutí kliky. Do očí mě téměř praští tmavě hnědé stěny. Očekávala bych, že tu bude dost dobře vidět, ale velké množství oken dělá pokoj světlejším. Možná mi to tu přišlo tak tmavé jen kvůli zbylým světlým barvám v domě. Pokrčím nerozhodně rameny. Ale v noci by tu mohlo být docela strašidelně!

Zastavím se uprostřed místnosti. Po mé pravici stojí postel menší než v předchozím pokoji, ale pořád dost velká. Větší než jsem zvyklá. I její povlečení je hnědé, ale tahle barva připomíná spíše šedou a není tak tmavá, jako na stěnách.

Všimnu si také světlého stolku a stojanu na brnění, které ale schází. Vlevo ode mě se tyčí masivní komoda, zpoza které se vinou modrozelené provazce. Proč by někdo kreslil za komodou? Vyvstane mi na mysli okamžitě otázka.

Působí to tu na mě takovým stísněným dojmem, i když pokoj není zrovna malý. I tak jsem si ale jistá, že se jednoznačně jedná o můj pokoj, a proto si odložím věci k posteli. Pro případ, že bych se mýlila.

„Tak to alespoň zkus, Öronis." Uslyším říkat Nildona, když se vracím zpět do kuchyně. „Má nejdražší, uvidíš, že to bude zase jako dřív."