Tarannell-Zapomnění

84.

S malým cvaknutím se Larïi povede obě zbraně oddělit od sebe. „Dvě, ale jdou použít také jako jedna. Vynalézavé. Že je dělal Guttri?"

Elfka je zase spojí a podá mi dýku.

„Ano, to dělal," přikývnu s úsměvem. Je dobré si ověřit, že to byla dobrá koupě. Hned mám o tom trpaslíkovi lepší mínění.

„Nechcete už sklapnout, ženský?" ozve se zepředu. A není to nikdo jiný než Vanken, kdo po nás blýská nabručeným pohledem.

Věnuje mi výhružný výraz. „Hlavně ty skřítku!"

Mé oči se setkají s Jasminninými, ale elfka jen nakrčí nos. Je naštvaná, že jsem se bavila s Larïí?

„Už před pěti minutami to bylo otravné, ale začíná to být nesnesitelné," přidá se Dresh, který je na samém konci skupiny.

„A proč ty ses sem vlastně vůbec přihlásil?" ucedím.

„Protože si nedokážu odpustit pohled na to, jak se s Vankenem budete celou dobu dohadovat."

„A proč si to myslíš?" zvednu obočí. „Právě se hádám s tebou, nebo ne?"

„S ním," kývnu hlavou k Vankenovi, „se vůbec bavit nebudu, jelikož to nemá cenu."

„A když on se bude bavit s tebou. Nebo spíš hádat..." ušklíbne se Dresh.

„Ty si myslíš, že se snad nedovedu ovládat?" zavrčím a jeho smích mě rozzuří ještě víc.

„Protože to prostě neumíš, skřítku!" odfrkne  si.

„Co máte všichni s těmi skřítky?" svraštím obočí, ale elf pokračuje, jako bych nic neřekla.

„Jednou jeden blázen napsal na dveře rozházeného pokoje výcvikového tábora, že bude někdo navždy druhý! Tak ať si teď nese následky!"

Výraz v jeho obličeji mě přivede na jiné myšlenky. Vždyť tohle už jsem viděla!

„Pozor!" křiknu pár sekund před tím než vzduch rozčísne první kouzlo.

Instinktivně se otočím a seknu. Má zbraň se setká s kopím, které mířilo na Larïinu hlavu. Druhou čepelí přeseknu jedním tahem dřevěné ratiště.

Zezadu do mě něco narazí a odhodí mě to několik stop dopředu. Při pádu pouštím oba meče a mám jediné štěstí, že spadly někdy v půli letu, protože jinak bych se na jeden z nich určitě nabodla.

Ihned se zvedám, abych mohla čelit útočníkovi.

Meče nahradí dýka. Teda vlastně dýky. Usměji se, ale není to příjemný úsměv. Budou se hodit!

Nečekám, až světlovlasý elf v černé zbroji opět využije magii a zaútočím.

Jeho šedé oči se setkají s mýma.

„Proč jste nás napadli?" střídám sečné útoky s pokusy o to, ho bodnout. Nechci ho zabít, ale znemožnit mu další boj.

„Trochu naivní si myslet, že ti to povím!" uchechtne se a já musím uskočit před jeho čepelí.

„Za zkoušku nic nedám," ušklíbnu se a vyrazím mu zbraň z ruky. Než se stačí vzpamatovat, tak ho zasáhne moje pěst. Přesně do spánku. Usměji se. Ruf by na mě byl hrdý.

Pustím se do souboje s dalším elfem. Ale než se stačí odehrát něco zajímavého, tak toho hromotluka někdo zasáhne kouzlem.

Je to Drix. Z jeho očí přímo křičí starost o mě. Uhnu pohledem. Jsem ráda, že elfa trefil, ale nevím, jak se k němu chovat.

Možná trochu zklamaně se rozhlédnu kolem sebe. Ale jenom možná...

Když zjistím, že ostatní členové naší jednotky jsou živí a víceméně nezranění, docela se mi uleví. Ne že by mi na některých nějak zvlášť záleželo, ale to vědomí, že jsme všichni v pořádku, mě uklidní.

„Jste všichni celí?" nakloní se Zaar nad Arela.

„Je to jen škrábnutí! Budu v pohodě!" s námahou se blonďatý elf postaví.

„Jsem vážně hlupák! To mám za to, že jsem tě nechal jít se mnou! Že já tě radši nenechal sedět doma!" nadává Asteradox.

„Ale no tak, Aste! Vždyť to nic není!" ohradí se mladší sourozenec.

„Že není?" vyjede na něj elf a podepře ho. „Vždyť kulháš!"

„No a?" protočí oči Arel. „Za pár dnů to bude dobré! Stejně si za to můžu sám! Tak proč tě to tak žere?"

„Je to moje chyba," zavrtí hlavou starší z dvojice. „Měl jsem na tebe dávat lepší pozor!"

„Už nejsem malý, Aste!" zamračí se blonďák. „Už bys mohl pochopit, že nepotřebuji, abys mě pořád zachraňoval! Dokážu si pomoct sám!"

„Děkuji za pohotovou záchranu," přeruší mě Larïa ze sledování bratrského rozhovoru.

„Není zač," pokrčím rameny. Já jsem za to přece nemohla.

„Skřítci musí držet při sobě." Uchechtne se Vanken.

Elfka se pousměje, ale zavrtí hlavou. „Tady je jen jeden skřítek."

„Ty taky! Co s tím skřítkem pořád všichni máte?" založím si ruce na hrudi. „Ty jsi přece jen ještě menšího vzrůst než já!"

Tmavovláska se ušklíbne, a pak se zeptá: „Řekni mi jedno: jak to, žes to věděla?"

Dlouze se na ni zadívám. Mám jí to říct? Uvažuji.

Mezitím všichni ostatní ztichnou. Chcete to vědět? Tak tedy dobře! Nadechnu se: „Během naší cesty do Gallivare jsme s Drixem měli malou nehodu na řece Kirlen."

„Převrhli se! Já to věděl!" přeruší mě Walariak a vrhne po Drixovi vítězný pohled.

„Už mlčím," zvedne omluvně ruce, po tom, co ho Zaar zpraží pohledem.

„A já jsem té noci nemohla usnout. A tak jsem se zkrátka šla projít. Neptejte se, jak se to stalo, ale najednou jsem se ocitla v jeskyni..."

„Spadla tam! Ona tam spadla!" ozve se opět Walariak a tentokrát ho pohledem zpraží víc elfů.

„No jo no," zabručí, ale nevypadá naštvaně.

„A jednoduše jsem tam něco viděla. A to se dost podobalo tomu, co se stalo dneska. No... podobalo je slabé. Spíš to bylo úplně stejné." Rozpačitě pokrčím rameny, protože nevím, jak líp to vysvětlit.

„Proč jsi mi neřekla, že jsi byla v anatolijské jeskyni?" urazí se Drix.

„Protože ses neptal a protože jsem to nepovažovala za důležité!" bráním se. „Protože jak bych ti vysvětlovala něco, co jsem sama nechápala?"