Tarannell-Zapomnění

78.

„To vím taky," odtuším kousavě. Jen nechápu, kam odešel a proč! Doplním v duchu.

„Můžeme se konečně vrhnout na zdokonalování tvé techniky boje?" uslyším opět Drixe.

Otočím se k němu čelem: „Ale já jsem řekla, že s tebou trénovat nebudu!" Načež se zarazím a zmlknu.

„Proč na sobě nemáš košili?" jsem úplně rudá. Kdy si ji stihl sundat?

„Vadí ti to snad?" trochu samolibě se usměje. Mohl by mi někdo laskavě vysvětlit, co se to tu právě děje! Řekněte mi někdo, že to není pravda!

„Ne," vypadne ze mě nakonec, ale ani omylem to nezní přesvědčivě. Jsem si jistá, že si toho všiml. U Anarett! To by nepostřehl snad jen hluchý! Nezvládnu s ním trénovat! Ne, když je jen zpola oblečený! Jak by se takhle někdo vůbec mohl zvládnout soustředit?

„Tak to by potom společný souboj neměl být problém!"nakloní hlavu na stranu čekajíc na odpověď.

„Společný souboj?"vyhrknu překvapeně. Tak to mě chce asi vážně zabít! „Asi ne," poškrábu se na zátylku. Na tohle vážně nemám! A to jsem ho ještě ráno chtěla vidět! Ale takhle jsem to rozhodně nemyslela!

„Chci se jen na vlastní kůži přesvědčit, co všechno tě pavouk naučil." Mrkne na mě. U Anarett! Takhle jsem si to vážně nepředstavovala! Určitě se zase červenám!

Radši zavrtím hlavou a tasím. Chci ho překvapit, ale naše meče se v mžiku střetnou. Takže to čekal. Zamračím se ještě víc. To jsem tak lehce čitelná?

„Ale tak se alespoň trochu snaž!" ušklíbne se, když i mou další ránu odrazí s naprostou lehkostí. Kdy se stihl tak zlepšit? Vždyť já jsem tu dřela každý den!

„Snažím se!" ucedím a můj pohled najednou sklouzne z jeho obličeje na jeho vypracované tělo. Ne! Nedívej se! Soustřeď se!

„Takže důvodem pro tvou naprostou nemožnost mám být já?" jeho slova mě donutí pohled ihned odtrhnout. Cože?!

Naštvaně se vyhnu jeho čepeli a opětuji útok. „Nejsem nemožná!"

Uskočí. „Takže tě jenom rozptyluji?"

„Jsi mi úplně ukradený!" zavrčím a podrazím mu nohy. To jsem asi měla udělat dřív. Pomyslím si nabručeně. Přišla bych o minuty utrpení.

Nedám si ale pořádný pozor a vteřinu po dořeknutí končím taky na zemi. Nebo spíš přímo na jednom nesnesitelném elfovi!

„Úplně asi ne, když se ke mně tak ochotně tulíš," zašeptá mi do ucha.

„To nedělám!" začnu se zvedat. Tváře mi hoří, ale i tak jsem na něj neskutečně naštvaná. Copak má na tohle právo? Kdy se to mezi námi změnilo tímhle směrem? Vždyť já měla celou dobu za to, že jsem přátelé!

„Co to do tebe vjelo?" obdařím ho přísným pohledem, když se na zemi posadí.

„Do mě? Spíš mi řekni, kdy se to stalo tobě?" řekne najednou úplně vážně.

„Co se stalo mě? To se vážně ptáš? Radši mi vysvětli, co má tohle celé znamenat!" přikrčím se v bojovém postoji. Mírně pokrčím kolena a i zbytek těla připravím na další souboj. Mezitím se pokouším ignorovat pot stékající po elfově hrudníku. Vypracovaném hrudníku.

„Jen se ti pokouším pomoct s technikou souboje." Řekne opatrně a tentokrát to asi myslí vážně. Žádný úšklebek ani mrknutí.

„Přehnal jsem to. Omlouvám se." Pokračuje, ale zas tak lítostivě se netváří. Cítím se trochu blbě, protože jsem na něj vyjela. Ale opravdu jen na chvíli!

Chci mu odpovědět, že určitě ne. Že chci... Ani vlastně nevím co! Chci vůbec, abychom byli něco víc než přátelé? Radši jen kývnu. Na odpověď se necítím. V hlavě mám neuvěřitelný zmatek. Změť myšlenek, se kterými si nevím rady. Mohli bychom vůbec být něčím víc?

Na hloubání ale teď není čas, protože blonďák prohlásí: „Ale vážně ti chci pomoct, takže..." Ani se nenamáhá s dokončením té věty a opět na mě zaútočí.

Já se jeho ráně vyhnu letmým úkrokem doleva.

Kroužíme kolem sebe jako už tolikrát. Naznačím klamný útok a vzápětí rozpohybuji oba své meče v útoku na jeho hlavu. Drix ustoupí dozadu a hned poté i do strany. Také se posunu a v tom pohybu zarazím jeho čepel těsně před svým bokem a odkloním ji od sebe pryč.

Takhle pokračujeme dokola a dokola. Celé dopoledne. Vždy má jeden z nás převahu, ale nikdy se mu nepodaří toho druhého porazit tak, že by se dalo jednoznačně říct, kdo byl vítěz. Může za to to napětí mezi námi?

„Musím jít za Öronis" dostanu ze sebe udýchaně po další sérii úderů, které mi včera z velké části ukazoval Ranza. I tak mezi nimi byl jeden, který mi určitě nikdo předtím neukazoval. Trochu mi ty automatické pohyby dělají starosti, ale zatím s nimi nebyl žádný velký problém.

„A zeptej se jí na to vedení mise." Křikne na mé záda Drix.

„No tak! Tohle už jsme probírali! Nic vést nebudu a ani Öronis do toho nebude mluvit!" otočím se na něj dopáleně. To, že už spolu po celém tréninku mluvíme neznamená, že se s ním budu dohadovat o tomhle! To už jsme si snad ujasnili, ne?

„A to tě to ani trochu neláká?" zeptá se.

„Ne!" zaúpím. „Pochop, že si žádné své výpravy ani s velení nepamatuji! Proto je hloupost, abych se pokoušela vést ty zkušenější!"

„Ale to nás potom povede Vanken! Přece nebudeš poslouchat zrovna jeho!" vykřikne znechuceně.

Zavrtím hlavou. Zdravý rozum mi přece jen zůstal! „Tak to v žádném případě nehrozí! Toho se bát nemusíš. Jen si myslím, že by se k tomu hodil víc někdo jiný. Třeba ty nebo někdo nestranný..."

„Já? To nemyslíš vážně!" odfrkne si.

„A proč ne? Kdybys nám akorát včas oznamoval věci a nezapomínal se o všem zmiňovat, tak by to přece neměl být problém, ne?" podívám se na něj. Vždyť je to rozený vůdce.

„Nepřichází v úvahu!" zavrtí rezolutně hlavou.

„Tak potom budeš muset najít někoho jiného, kdo postu velitele nezneužije!" obrátím se a vyrazím ze cvičiště. „Přeji hodně štěstí s hledáním, když je to do zítřka!"

„Stejně jako velitelku prosadím tebe!" uslyším za sebou vzdorovité volání. Zavrtím nad ním hlavou. Já nikoho nehodlám vést! Vždyť vůbec nevím, jak na to! Proč jen musí být tak tvrdohlavý!