Tarannell-Zapomnění

90.

Přestože nás Zaar nepřímo poslal spát, tak jsem se ještě hodnou chvíli na svém loži převalovala. Pořád mi nešlo do hlavy, co po mně mohl ten elfský zpropadenec chtít. A to se pak mysl ne a ne uklidnit a spánek je ta poslední možná nabízející se aktivita.

Nakonec se mi ale usnout podařilo, protože když jsem se s prvními paprsky probudila, zjistila jsem něco velmi podivného a znepokojujícího. U Anarett! Proč mám kolem pasu něčí ruku! Začnu panikařit a okamžitě se pokusím odvalit. Paže mě ale obemyká pevně. Vlastně to není až tak nepříjemné. Uvědomím si. Je to i docela uklidňující.

Podaří se mi otočit na dotyčného, jen abych spatřila klidně oddechujícího světlovlasého elfa.

U Anarett! Vždyť je to Drix! Ihned se obrátím zase zpátky, zmatená, co udělat. Mám to nechat takhle nebo ne?

Mám na něho taky dýchnout?

Sefiho návrh mě rozesměje, ale i přes lákavou představu ho zavrhnu. „Ne. Tohle si musím vyřešit sama." Zašeptám a trochu naivně doufám, že by se elf mohl vzbudit.

Nevzbudilo ho to.

Zkusím s ním zatřást a když to nepomáhá, tak se naštvu a ruku ze sebe jedním pohybem strhnu.

Najednou to jde? Zabručím naštvaně pod nos. Proč to nemohlo jít rovnou?

Nevím, jestli je to tím, že už necítím ničí blízkost, ale najednou jsem podrážděná a mnohem nervóznější. Vždyť my jdeme dneska k trpaslíkům!

Vždyť máš mě. A já tě ochráním! Vycení na mě Sefi zoubky bílé jako perličky v úsměvu.

„Ty hlídáš tábor a věci v brašně," pohladím ho, když se ke mně přitulí.

Takže budu pomáhat? Zabublá nadšeně.

To si piš. Zasměji se v duchu. Nejvíc ze všech.

Vstanu. Teď už teda neusnu.

Co podnikneme? Následuje mě Sefi malými poskoky pryč z našeho plácku ohraničeného kamínky.

„Netuším," zamumlám.

To bys ale měla vědět, když jsi mě vzbudila. Zase. Odfrkne si, až z něj jde malý zářivý obláček čehosi.

„Jak jsi to udělal?" nevěřím vlastním očím. Vždyť Vankena přece zmrazil!

„Sintry jsou schopné chrlit energii, která se nazývá guirve. Někteří ji považují za pravou magii v té nejsyrovější podobě." Ozve se za mnou.

Já i malá zelená potvora se otočíme na Veu, která pokračuje. „Jsem ráda, že jste vzhůru. Můžem vyřešit incident s Vankenem. Pojďte se mnou do stanu."

„Je mi jedno, co se stalo, ale ať už se to neopakuje." Říká sice mně, ale dívá se při tom na Sefiho. Nebo to říká jemu?

„Každopádně by se nám tahle nová schopnost tvého společníka mohla dneska hodit. Mohl by je dost překvapit, jako takový náš dáreček . Co ty na to říkáš?"

„Sefi zůstává tady." Zavrtím nekompromisně hlavou. „Nehodlám riskovat, že se mu tam něco stane. Bude hlídat moje věci, tábor a Arta."

„To nemyslíš vážně, že ne!" dá velitelka ruce v bok.

Můj výraz naprosté rozhodnosti hovoří za vše. Myslím.

„No tak dobře," vzdá to elfka, ale v mžiku dodá. „Ale jen proto, že je ještě malý!"

Já nejsem malý! Protestuje Sefi zavrčením a vyfouknutím malinkého světelného plamínku.

„Prý není malý," vysvětlím zaražené Vei, proč se na ni ta malá potvora tak naštvaně blýská očima.

„Tak to je možná dobře, že zůstane tady. Jen doufám, že až se vrátíme, tak tábor bude stále stát." Povzdechne si elfka a vzápětí mě pošle se chystat.

„Ještě vyřiď ostatním, že kdo nebude nastoupený, až přijdu, tak nedostane večeři!" křikne za mnou než úplně opustím stan.

Sefi mě následuje vzduchem. Přesně v tu chvíli, kdy ho chci pochválit za neohrabaný let, tak se mu podaří spadnout.

Jdeme se nachystat. Zvednu ho do své náruče.

Až budeš pryč, tak budu trénovat! A nebudeš mě nosit!

To se ještě uvidí! Pousměji se.

Vstávajícím elfům přetlumočím Veina slova a dám se do příprav. Pro jistotu sklidím všechny vytažené věci do brašny. Potom zkontroluji, že mám všechny zbraně správně naostřené a ve svých pouzdrech.

Navléknu na sebe tmavé brnění. Ještě jednou prohlédnu zbraně a uložím je tam, kam patří. Meče z obou stran k opasku, dýku do boty.

Vtom ucítím, jak mi něčí prsty bloudí po zádech. Následuje malé škubnutí.

„Nemusíš být nervózní," uslyším Drixův hlas a trochu se uvolním.

„Nech mě být," odstrčím jeho ruce.

„Jen ti utahuji popruhy."

Dívám se mu do očí, takže musím mírně zaklonit hlavu. „Tak je běž utahovat té šedovlásce."

V očích se mu mihne poznání. „Žárlíš?"

„Ne."

„Nebuď nervózní, válečnice. Dopadne to dobře." Ušklíbne se. „A žárlíš!"

Nezmůžu se na jediné slovo, když se na patě otočí a odchází. U Anrett! Ten ti teda dává! Zamračím se.

Ten bude dneska bez večeře. Vyfoukne Sefi zářivý proužek dýmu.

Hlídej Arela, Sefi. A nezapomeň prosím ani na ty věci. Pohladím ho po hlavě. Budu zpět dřív než řekneš potvora!

Počkám ještě na Jasminne a i s ní se vydám zpět za Veou. U Anarett! My vážně jdeme k trpaslíkům!

„Jsme všichni?" přeměří nás Zaar pohledem a u toho levou rukou bubnuje na pochvu svého meče.

„Připravená?" špitne Vialar vedle mě.

„Ne." Zakroutím neznatelně hlavou. „Ty?"

Ušklíbne se. „Jako nikdy v životě. Cítím v kostech, že se stane něco důležitého."

„Vyrážíme!" zavelí Vea. „Držte se pohromadě! Blízko sebe! A hlavně nedělejte žádnej randál!"