Tarannell-Zapomnění

68.

„Drixi, proč tu jsi dvakrát? Jak je tohle vůbec možné?" zavrtím hlavou. Pohledem kmitám mezi oběma elfy.

„Takže ty jsi zpátky, bratříčku!" řekne kousavě elf vedle mě a já bezděky ucuknu, protože jeho hlas zní úplně jinak než Drixův. Je to směsice pohrdání, odporu a nenávisti. Tenhle elf vypadá dokonce mnohem nepřátelštěji než Vanken a to je co říct.

„Ano, jsem opět tady, Dreshi. A jak můžeš vidět, tak jsem ji skutečně našel!" protře si unaveně oči a obrátí se na mě otráveně. „To jsi musela přivést zrovna jeho! A zrovna teď!"

Já z něj ale vycítím spíš smutek než nabručenost. 

Co jsem to provedla? Ptám se sama sebe. Asi jsem právě způsobila naprostou katastrofu!

„Jak se vůbec máš, Dreshi?" zeptá se poté opatrně Drix.

„To zrovna tebe nemusí vůbec zajímat! No, doufám, že už se neuvidíme, bratříčku! Měj se co nejhůř!" obrací se k odchodu Dresh. A já si teprve teď všimnu, že má vlasy podstatně kratší než Drix. To jsem si toho nemohla všimnout dřív?

„Počkej!" křikne za ním Drix, ale když chci jít dotyčného zastavit, abych alespoň trochu napravila vzniklou situaci, zavrtí hlavou. „Nech ho jít."

„Ale, vždyť..."protestuji, protože to byla asi jediná věc, kterou jsem mohla udělat. Kromě toho ho sem vůbec nepřivést!

„Nechoď za ním. Nemá to cenu. Já to zkoušel mockrát!" říká sice mně, ale dívá se na schody, po kterých Dresh zmizel.

„Takže to zase vzdáš?" nevěřícně se na něj obrátím, když zavírám dveře. Když uvidím ten odevzdaný pohled, nechám toho. „Pokud jsem to správně pochopila, tak tohle byl tvůj bratr, ne?" zkusím tedy Drixe rozptýlit. A  uznávám, že jsem nevybrala zrovna vhodný způsob. Dneska ti to vůbec nemyslí, Lio!

„Jo. Tohle je moje dvojče Dresh," pousměje se Drix, ale není to ono. Tohle není ten stejný elf, se kterým jsem došla až sem. Ten zvládl všechno levou zadní. Od trpaslíků přes mě až po ještěra. Co se stalo tak strašného, že vypadá takhle?

A jak vlastně vypadá? Zamyslím se, když říkám: „No a já ti chtěla s radostí oznámit tolik novinek! Ale ne, já to musela takhle pokazit!"

Zranitelně! Trkne mě to. Drix byl přeci vždycky nebojácný! To svou vlastní zranitelnost ti ještě neukázal!

„Ale vždyť jsi to nepokazila. On už je takový delší dobu," pousměje se modrooký elf a vstane z postele. „Co jsi mi to vůbec chtěla oznámit? A kde jsi vůbec byla?"

A už se probouzí jeho ochranářská stránka! Tak ho to nakonec asi tak nesebralo. Oddechnu si. Nebo možná ne tak moc, jak jsem si myslela.

„Včera, když už jsi spal, jsem v té knize od tebe objevila zajímavou větu. Jenže byla napsaná v cizím jazyce, a tak jsem se ji vypravila rozluštit do knihovny. No a cestou jsem potkala velmi zajímavou elfky Jasmine a Ranzu." Pokrčím rameny a čekám, co on na to.

„Já ji zabiju!" zamumlá si pro sebe. Asi jsem to neměla slyšet, ale to má smůlu!

„A co na ni říkáš?"

Zamyslím se: „Já ti ani nevím! Zas tak dlouho ji neznám, ale ze začátku mi přišlo trochu divné, jak mi mermomocí musela pomoct s překládáním té věty."

„Hmm," odpoví nezaujatě.

„A jak to, že jsi prospal celý den?" zamyslím se. „Jasmine mi sice říkala, že se to může stát, když někdo využije velké množství magie najednou, ale i tak..."

„Možná ještě nejsem tak v pořádku, jak jsem si myslel." Pokrčí rameny. „Asi jsem ještě oslabený po tom šrámu od elariho, kde by po takové době měla být už jen jizva. Místo ní ale spatřím hnisající ránu. Je sice menší než původní šrám, ale i tak mě to dost vyděsí. Co když se to zhorší a Drix o ruku přijde!

„To se musí okamžitě ošetřit!" vyjeknu. „Mokvá ti to!"

„Měla jsem vědět, že když tě nechám, aby ses o to postaral sám, tak se na to vykašleš!" obviním elfa. „Jak dlouho už to máš?"

„Všiml jsem si toho včera. A opravdu jsem s tím chtěl zítra k někomu zajít!" brání se.

„To určitě!" zamračím se. „Každopádně jsi vzhůru, takže můžeme za tím někým zajít teď."

„Dneska je v plánu něco jiného, takže smůla!" zavrtí hlavou Drix a provokativně se ušklíbne. „A radši si s sebou vezmi zbraně,"

Když se mi ho ani po dalším přesvědčování nepodaří přimět, aby ty svoje plány změnil, rezignovaně ho následuji do města. Jdu za ním a připadám si špatně, protože ho ruka určitě pořád bolí a já si toho vůbec nevšimla! Jsem tak hrozně sebestředná!

Až zastavení se před křiklavě zelenými dvoukřídlými dveřmi mě probere z rozjímání nad vlastní hloupostí. Nápis nad nimi hlásá: ,Zelená kočka'.

Vtom se dveře rozrazí a vyklopýtá z nich páchnoucí elf kývající se do všech stran. Projde kolem nás a přímo uprostřed cesty se zastaví, aby se zbavil svůj žaludek veškerého obsahu. A ty odporné zvuky, které u toho vydává radši úplně vynechám. Stačí dodat, že se mi z nich chce taky zvracet! Je to odporné!

„Nejdeme sem, že ne?" podívám se na svého blonďatého průvodce.

Když neodpovídá, zopakuji to. „Prosím, Drixi. Že sem nejdeme!"

„Přesně sem jdeme." Zavrtí hlavou a mé naděje na poklidný večer se rázem rozplynou. „Seber se! Zvládla jsi i horší věci! Je to jenom hospoda! A už nezdržuj, beztak jdeme poslední!"

Otevře dveře a ani se neohlíží, jestli ho opravdu následuji. A já tak radši udělám. Přece jen nechci sama hledat cestu zpět k Doupěti. Ještě bych se ztratila!

Vevnitř je jen trochu šero, ale po chvíli si na podivné světlo pochodní, které tu plápolají, zvyknu. Je to tu docela malé. Asi tak deset na pět sáhů, ale zvenku budova působila větším dojmem. A na to, jak málo prostoru tu je, je tu také překvapivé množství stolů. U jednoho zahlédnu Ranzu a zaregistruji také, že Drix už se tím směrem prodírá. Napodobím ho tedy a snažím se projít kolem úzce sražených stolů obklopených židlemi. 

Připadá mi to téměř jako nějaké cvičení. A jsem si taky naprosto jistá, že kdyby přede mnou nešel Drix, tak bych se tudy neprotáhla! Ani náhodou!