Tarannell-Zapomnění

51.

Přijde mi, že ráno zbytečně spěcháme. Vždyť do Gallivare nemusíme dorazit v nějakém předem daném termínu ne?

Můj elfí průvodce, se ale tváří, jako kdybychom nestíhali. Když se ale o tomto tématu zmíním, odpoví neurčitě a vyhýbavě, takže ho začínám podezřívat z něčeho nekalého. Něco mi určitě tají! Proč by mi jinak normálně neodpověděl?

Každopádně si půjčíme loď, kterou Drix pojmenuje jako kánoi. Zprvu se mi nezdá jako něco, v čem bych chtěla cestovat, ale když už jsme na vodě, tak se k mé úlevě nezačneme potápět. Podle něj je dřevo kánoe lehké a upravené magií, tak aby nás uvezlo, což mě asi mělo uklidnit, ale nestalo se tak.

Kormidluji já, jelikož zranění elfa přede mnou se zatím vůbec nelepší a můžeme být teda rádi, že vůbec jedeme. Protože i když mi vysvětlil co a jak a dokonce mi to i předvedl, tak to na živo není tak jednoduché, jak se mi zprvu zdálo.

Třeba když chci zatočit doprava, tak loď zákonitě obrátím doleva. A i tak jedeme pomalu, jelikož já řídím a on pádlovat nemůže, kvůli poraněné ruce.

Drix už se zřejmě po této řece hodně krát plavil, protože mě občas zaskočí nějakým odborným výrazem. Třeba když se prohlásí háčkem, tak vůbec nechápu o čem to mluví a koukám na něj jak na blázna.

Proud Kirlen začíná být prudší a abychom byli rychlejší než voda a mohli plout, tak Drix začne  v určitých momentech používat magii. Buď kouzly zvedne pádlo a zabírá nebo udělá něco, co nás urychlí a co se také vymyká mému chápání světa, ale vždy jen na chvíli. Používání magie ho zjevně unavuje.

Mě kormidlování zatím baví a nemůžu si stěžovat ani na mokro, protože voda cáká daleko víc vepředu, což Drixovi moc nezávidím. Naštěstí není zima a on ani nevypadá, že by mu trocha vody vadila. Ne že bych to na něm zezadu poznala.

,,Pozor, Lio! Balvan před námi!" křikne na mě znenadání. Pokouším se loď na poslední chvíli stočit, ale marně. 

Uslyšíme drhnutí dřeva o kámen a jsme na suchu. A dočista zastavení.

Pokoušíme se loď postrčit dopředu, potom i dozadu. Hlavně ji uvolnit, jenže se nám nedaří. 

Než Drixe napadne vyřešit svízelnou situaci pomocí magie. Trochu nás popostrčí a už se řítíme do peřejí.

Pro celou akci si vybral poněkud nevhodný okamžik, protože jsem na něco takového nebyla připravená a nemám pádlo ve vodě, takže nemám jak kormidlovat.

Když se pádlo dotkne vody, je už pozdě, protože to už jsme převrácení, takže jsme ve vodě já, Drix a taky všechno ostatní.

Chvíli jsem v šoku, protože voda je opravdu ledová a nic takového jsem nečekala.

Zoufale se chytím lodě a pokouším se zároveň nepustit pádlo a chytit uplavané věci. Což je trochu oříšek, jelikož je nemám čím chytat.

Voda nás znenadání vyplivne na břehu. Drix dokonce nějak zařídí, že se tam ocitnou taky i mé věci.

Elf za nás oba rozhodne, že dnes už řeku sjíždět nebudeme, že toho pro dnešek bylo dost. 

Založíme oheň, a poté co usušíme sebe, kolem něj rozložíme mokré věci.

Dáme si cvičný souboj, abychom si udrželi formu, okomentuje Drix. Připravíme se, a pak už se naše ostří jen míhají ve zběsilém tanci.

Nevím, čím to je, ale dneska jsme hodně vyrovnaní. Přestože se oba pokoušíme toho druhého nachytat a předvádíme ty nejlepší kličky a fígle, je to stále vyrovnané.

Nakonec to tak i necháme a ihned po večeři zalehneme.

,,Dnes jsme toho sice neupluli tolik, kolik jsem předpokládal, ale i tak jsme mnohem dál než bychom byli, kdybychom šli pěšky!" prohlásí blonďák po jídle.

,,A jak dlouho se ještě budeme plavit?" zajímá mě, když mu znovu patlám na ruku to, co jsme vytvořili ve vesnici.

,,No, to právě teď nevím, protože jsme trochu jinde než jsem, předpokládal že budeme. Zítřek nás určitě čeká na lodi, ale pozítří to záleží na tom, kam se nám to povede doplout!" podívá se na mě a já se najednou začnu cítit velmi zvláštně a ruku mu pustím.

Ten jeho pohled je velice zvláštní, ale nic neříká. Možná proto, že ruku už má obvázanou, tak proč bych ho ještě držela.

Tu noc se vzbudím a nemůžu usnout. Láká mě se trochu projít. Třeba se mi pak spánek přestane vyhýbat. Podívám se na dřímajícího elfa opodál a rozhodnu se alespoň na chvíli vypařit. 

Když si tak užívám příjemné ticho a skutečnost, že jsem někde úplně sama. Bez něčích připomínek a můžu si chvíli dělat skoro co chci.

Na chvíli se zastavím, abych se pokochala hvězdami.