Tarannell-Zapomnění

56.

Majestátní hlavní město jde vidět už z dálky, ale z blízka je to teprve něco. Tolik domů, uliček světýlek, zvířat, rostlin a elfů pohromadě jsem ještě neviděla! Všude se něco děje!

Do Gallivare nás vpustí dva vojáci, kteří hlídají na můj vkus zbytečně velkou a vysokou bránu. Navíc je jich tam na tak velký vstup moc málo ne? 

Automaticky je pozdravím nějakým gestem, o kterém se Drix nezmiňoval, což mě vyvede z rovnováhy, navíc se mě můj průvodce začne propalovat pohledem, ale nemám čas nad tím uvažovat, protože uhýbáme povozu, který se sem přiřítil a elfovi, který ho řídí, zjevně zavazíme.

Hned potom co se vydáme dál nás ale zastaví jiní z vojáků, kteří nás natlačí na stěnu jedné z budov. Že by tu ti vojáci nebyli jen dva? A co po nás chtějí?

,,Hej, vy dva! Co to mělo znamenat?" rozkřikne se vysoký hnědovlasý elf, kvůli kterému mě do zad tlačí uvolněné prkno a kdyby pohledy dovedly zabíjet, už tu dávno nejsem.

,,Co si o sobě myslíte?!" přidá se k němu vyšší z kumpánů, který je u Drixe.

,,Ty máš dojem, že si nezasloužíme být vojáky? Že tu ty zbraně máme jen na okrasu? My ti jima zachráníme prdel, před trpaslíky, až sem dorazí!" zahromuje hnědovlásek a snad aby dodal důraz vlastním slovům, začne se mnou třást. Jenže mě to moc hrozivé nepřijde.

,,My si rozhodně nic takového nemyslíme! Ona se moc omlouvá! Je ze severu a ještě zdejší pozdravy evidentně neovládá tak dobře, jak jsem se domníval..." pokouší se to zamluvit Drix, ale voják ho okřikne.

,,Ty mlč! To ona byla sprostá!" a obrátí se ke mně.

,,Má pravdu!" napadne mě hrát s Drixem. ,,Myslela jsem, že vás zdravím tak jak mám! Navíc se k tomu strážní u brány nijak nevyjádřili, a tak jsem myslela, že je to v pohodě," začnu překotně ,vysvětlovat' a doufám, že to zní dostatečně věrohodně.

Ti dva se na sebe podívají a evidentně mezi nimi proběhne nějaká konverzace, protože se chvíli nic neděje a pak ten u mě kývne a nechají nás být.

,,To bys nemohla být ty, kdyby se něco nepovedlo!" uchechtne se.

Opráším se a ignoruji Drixovy poznámky.

,,Kam se vydáme první, můj velevážený průvodče?" zeptám se ho se snahou o jiné téma.

On se ale dál šklebí, neodpovídá a pořád si vede svou. ,,A nedělám si srandu, když tvrdím, že tohle byl ten nejhorší příchod do Gallivare, jaký jsem dosud zažil!" načež se tedy konečně odlepí od stěny a rozejde se ulicí.

Jakmile párkrát zabočíme a dostaneme se o několik úrovní výš, na vratkém dřevěněm mostě se ke mně blonďák otočí s velmi vážným výrazem.

,,Upřímně, takhle dobře jsem se už dvacet let nebavil..." jeho oči se přitom rozzáří, ale vzápětí jeho výraz strne, jako by si uvědomil, že řekl něco, co neměl.

,,My jsme něco podobného už udělali?" zeptám se ho, protože na chvíli zapomenu na to, že odpovědi se stejně nedočkám. Když si to uvědomím, akorát posmutněle kývne.

,,Počkej, to bylo kývnutí na mou otázku?" vyhrknu a zastavím ho, než se stihne zase obrátit a rozejít dál.

Trochu překvapeně se otočí: ,,Ty jsi ho viděla?"

,,Viděla!" přikývnu možná až moc nadšeně. ,,Takže kývání hlavou do toho nepatří! Takže se tě můžu ptát na některé věci a ty mi můžeš odpovídat ano a ne!"

Kouknu na něj: ,,Drixi, to je přece úžasné, že se to dá obejít!"

,,Jo je!" Usměje se a ten úsměv mu sluší mnohem víc než ten jeho věčně zamračený výraz. Počkat, co že mě to právě napadlo! To není možné, zakroutím hlavou sama nad sebou a pak to nechám plavat a opět se zamyslím nad tím nenadálým zjištěním.

Zajásám. To je prostě úžasné! Teď se toho můžu spoustu dovědět! Ale vždyť to je to tak divné- dovědět se něco o sobě, co si nepamatuji! 

Proč jsem na to nepřišla dřív? Ale možná je to spíš dobře! To bych se Drixe pořád jen ptala na sebe, byla bych naštvaná, že si to nepamatuji a nic bych se nedověděla o světě a všem... A měla bych teď chvíli zkusit nemyslet, protože se mi z toho jinak asi za chvíli rozskočí hlava!

,,Teď se mě na nic neptej!" varovně se na mě zamračí, jako by mě asi jeho stažené obočí mohlo zastavit. Následně se rychle rozejde. Mám trochu problém s dechem, který se s postupem městem nekončí, zvlášť když jde Drix snad ještě rychleji a rychleji! Teď už teda nemám spolehlivě žádnou možnost se ho na cokoli zeptat!

,,Zvládneš to?" zamává mi rukou před obličejem.

,,C-co!" jsem úplně mimo. Nedostatek kyslíku mi asi zatemnil mozek, jelikož jsem ani nepostřehla, že už se nikam neřítíme, ale stojíme před... prázdnem?

Ne, opravdu! Před námi cesta prostě končí.

,,Zvládnu co? Chceš mě zabít! Vždyť tady cesta končí!" podívám se, jestli se náhodou nezbláznil, nebo mu nedostatek kyslíku taky nezatemnil mozek!

,,Jestli očekáváš, že z toho skočím, tak se pleteš, protože já se nehodlám zabít!" pokouším se ho přesvědčit o tom, že je to nebezpečné, během toho, co se dívám, jak moc vysoko jsme. 

K naší nebo spíš Drixově smůle jsme víc než padesát loktů nad zemí. Jak jsme se u Anarett dostali tak vysoko! Kdy jsme to stihli?

,,Uklidni se! Nebudeš nikam skákat!" mluví na mě tónem, se kterým se většinou mluví na malé děti.

Rázně přikývnu. ,,To máš pravdu! Nebudu!"

,,Už jsi uklidněná? Nehrozí ti žádný další panický záchvat?" podívá se na mě z části pochybovačně, z částečně smířeně a taky i se stopami po tom, že si ze mě dělá tak trochu srandu.