Tarannell-Zapomnění

8. Útok medvěda

Následující týden se vyvíjel slibně. Je konec jara a kořisti je hodně. Jen mi dělá problém to zabíjení. Občas si ale lámu hlavu taky nad účelem kamínků nalezených v brašně. Všimla jsem si totiž, že jsou pomalované podivnými symboly, ze kterých mě mrazí v zádech.

Dneska jdeme s Rufem lovit samostatně. Dohodli jsme se, že půjdeme do jiných úseků. A já jdu na východ po pěšině a za velkým kamenem odbočím doprava. Udělala jsem si nějaké orientační body, abych se neztratila, tak snad mě teď nezradí.

Ujdu asi tucet kroků a vylezu na strom. Nalézám se teď na vyvýšeném stanovišti mezi dvěma cestičkami. Od jedné jsem vzdálena asi dvacet kroků a od druhé tak o deset víc.

Nabiji luk a vyčkávám. Uslyším těžkopádné kroky, která nejspíš patří nějaké šelmě nebo člověku. Ani nedutám, kdyby to přece jen byla ta šelma, tak nechci upoutat její pozornost. Spěšně schovám luk i šíp a místo toho vytáhnu meč. Což byla asi chyba, protože mě to asi zaslechlo a batolí se to těžkými kroky přímo ke mně. To asi nebude králík. Co si teď jenom počnu! Horečně uvažuji, co dělat, ale vůbec netuším. Vzrušením na chvíli zatajím dech a ono se ‚to' na chvíli zastaví, jako by se šelma rozmýšlela, co podnikne dál.

Nehnu ani brvou, ale když už se otáčí, mé tělo si vzpomene, že zapomnělo dýchat a já se prudce nadechnu. Zrovna v tu nejvhodnější chvíli!

Zase se to přiblíží k mnou okupovanému stromu a já se pokusím vylézt o kousek výš. Konečně šelmu zřetelně spatřím. Pod povlakem mohutné hnědé srsti se skrývají dvě blyštivé hnědé oči, které se na mě zlostně smějí. Černý čumák je snad úplně u mě. Dokonce tak blízko, že cítím smrdutý dech toho netvora. Je to obrovský medvěd, který vypadá dost hladově. A já nedokážu odtrhnout od jeho uslintané tlamy, kde se vyjímá řada bílých špičatých zubů. Velkých špičatých zubů.

To je můj konec! Probleskne mi hlavou. Takovou mohutnou bestii nemám šanci porazit ani jí utéct! Zvlášť když mě to monstrum zahnalo na strom. Teda vlastně jsem mu ulehčila práci tím, že jsem tam vylezla dřív, než jsem ho vůbec uviděla, ale kdo by teď řešil něco takového...

Nervózně s prohrábnu vlasy a vtom si všimnu náramku na pravém zápěstí. Částečně protože se mi zadrhne ve vlasech a já si jich kus málem vyrvu, jak se ho snažím oddělat. Vzpomenu si na Drixovy pokyny o zmáčknutí kamínku, který je do něj vetknutý. Anebo jsme ho špatně pochopila a mám udělat něco zcela jiného? Šrotuje mi v hlavě jako o život... teda ono to je o život doopravdy.

Rychle se rozhodnu pro první možnost a vtom si všímám, že medvěd se mezitím začal sápat po kmeni vzhůru. Jedinou mojí útěchou je, že se mu nedaří, a sklouzne dolů.

Pokouším se mu to ještě ztížit a zabránit mu, aby se při dalším pokusu dostal až ke mně. A díky mému novému meči se mi to docela daří. Nebo mám štěstí, že neumí dobře šplhat.

Zvíře po mém zásahu mírně zakolísá a já znásobím své úsilí. Sklouzne až téměř dolů, ale znovu se dere nahoru. Podaří se mi ho znovu shodit, ale to už kvapem odbíhá. Překvapeně se rozhlížím a uvidím přibíhat Drixe. S úlevou si setřu pot z čela a vrátím meč do pochvy.

Drix se nechápavě zastaví a vzápětí se rozesměje. „Vždyť to bylo jen medvídě!" Podaří se mu ze sebe vypravit mezi záchvaty smíchu. Já ho ale neslyším. Dopadne na mě tíha celé situace a začnu se nekontrolovatelně třást po celém těle, div že nespadnu ze stromu.

Drixovi chvíli trvá, než si uvědomí, že jsem doopravdy v šoku a smířlivě dodá. „Už polez dolů, on už se opravdu nevrátí."

Na poslední větvi se mi smekne ruka a zřítím se na Drixe, který mě elegantně zachytí. Postaví mě na zem a když konečně cítím pevnou půdu pod nohama a po masivním stvoření není nikde ani stopy jakoby nic se mě zeptá: „V pořádku?"