Tarannell-Zapomnění

67.

,,Věta? Ukaž," natáhne ruku a chňapne po papírku. ,,Hmm... nic takového neznám. Nemám nejmenší tušení, co je to za jazyk! Asi byl dobrý nápad utéct před Drixem do knihovny. Tam by tě nehledal ani ve snu!" věnuje mi spiklenecký pohled. ,,Jinak už jsme tady!"

Otočím se a zrak mi spočine na velké budově. Sice není tak velká jako byl palác, ale i tak. Nebo je spíš vysoká než velká.

,,Kdo to stavěl?" zeptám se. ,,Proč tu je tolik schodů!" zaúpím, když si všimnu, že vchod je až úplně nahoře.

,,Jeden slavný architekt, Ericco Vialar, myslím," uchechtne se Jasminne. ,,A je to tak schválně. Prý kvůli nějaké bojové strategii nebo něčemu takovému, co já vím!"

Vykročí na kamenné schody. Když si všimne, že ji nenásleduji, otočí se: ,,Tak jdeš? Čím dřív půjdeš, tím dřív to budeš mít za sebou!" popožene mě.

,,Ale vždyť už jdu!" zavrtím nad ní hlavou a psychicky se připravuji na dlouhý výstup.

Sice už po chvíli funím, jako kůň, ale nakonec to nebylo zas tak hrozné. Ostatní měli pravdu. Ale podruhé ty schody rozhodně nejdu!

Nebo si to lépe promyslím! Dušuji se, když vcházím dovnitř v těsném závěsu za Jasmine. Hned mě zarazí takové množství knih. Jako, já si uvědomuji, že jsem šla do knihovny, ale není těch knih tady nějak moc? Vždyť jsou úplně všude! Police jimi doslova přetékají, až se divím, že stále drží!

,,Zdravím! Mohu vám pomoci?" uslyším sotva postřehnutelný hlas. Když se podívám vpravo, spatřím masivní dřevěný pult, za kterým stojí postarší bělovlasá elfka.

,,Dobrý den. Potřebovala bych přeložit jednu větu, bylo by to možné?" řeknu, když do mě po chvíli ticha Jasminne drcne.

Kývne hlavou. ,,Ukažte mi ji, prosím." A tak jí podám lístek.

,,Víte jakým jazykem je to psáno?" zvedne na okamžik oči od pergamenu.

Omluvně zavrtím hlavou. ,,Mohu vám říct jen to, že jsem to našla v knize o historii Gallivare."

,,Pak nás čeká hledání! Doufám, že nebude marné!" zvedne se ze židle, obejde pult a pokyne nám, ať ji následujeme. ,,Zavedu vás do oddělení o vymřelých jazycích. Snad tam najdete něco, co vám pomůže."

Procházíme dlouhou chodbou, jak jinak plnou vysokých regálů s knihami, vyjdeme schody a zabočíme. Totožná ulička, ještě několikery schody a jsme na místě. Na jiné chodbě, která mi připadá stejná, jako všechny ostatní.

,,Hned za rohem je studovna a kdyby jste potřebovali pomoc, tak občas to tu chodí kontrolovat knihovníci. Ti vás taky mohou nasměrovat zpět." Usměje se. ,,Tak hodně štěstí!" a zmizí.

Se zrzavou elfkou se na sebe podíváme. To štěstí se bude určitě hodit!

,,Jsi si jistá, že mi chceš zrovna s tímhle pomoct?" zeptám se jí pro jistotu, když přistoupí k nejbližší polici a začne si prohlížet knihy.

,,Jasně! Proč bych neměla?" opáčí bezstarostně.

,,No... já jen, že to asi chvíli potrvá a nejsem si jistá, že je to tak důležité, abych tě s tím zdržovala a..."

Přeruší mě: ,,Kdybych nechtěla, tak bych tu teď nebyla a nepokoušela se o to! Takže se přidej a neřeš to už!" zakroutí nade mnou hlavou.

,,Tak dobře," kývnu hlavou. Sice jsem zmatená tím, že jsme se sotva potkaly a vůbec nic o ní nevím, ale má podezřívavost a rezervovanost jí nejspíše nevadí. A k tomu všemu mi ještě chce pomoct. Přemítám, jestli je něco v nepořádku s ní nebo se mnou.

,,Takže jak to uděláme?" obrátí se na mě po chvíli bezvýsledného procházení titulů knih.

,,Můžeme prostě najít knihy, které jsou psané v různých jazycích a srovnat slova s těmi v té větě. Nebo začít číst o jazycích a zkusit odhadnout, co by to mohlo být za řeč. Když zjistíme, v jakém jazyku to je, tak už by neměl být problém s překladem." Zkusím navrhnout. Nemám tušení, jak takovéhle věci chodí.

,,Super. Tak já najdu ty knihy v jiných jazycích. Číst se mi teď opravdu nechce, ale uvidím, co se dá dělat. Ta druhá varianta se mi zdá zdlouhavá."

Potom něco zamumlá a mávne rukou. Jako na povel se z polic vznese postupně několik knih a odlétnou směrem ke studovně. Na tváři se jí usadí hrdý úsměv. Následuji Jasminne do oné studovny, kde se posadíme ke stolu zaplněného právě těmi knihami, které sem přemístila.

Otevřu jednu obzvlášť tlustou a začnu v ní listovat. Vše porovnávám s lístkem, který dám mezi nás doprostřed, aby na něj viděla i Jasminne.

Sice nedokážu porozumět jedinému slovu, ale i tak se snažím najít alespoň malou shodu. A tak i u druhé a následně další a další knihy.

Když otevírám asi šestou, z práce mě vyruší jemné klepání na stůl vedle mě. Otočím se tím směrem. Je to Jasminne, která se snažila upoutat mou pozornost. Povedlo se.

,,Já už musím. Mám sraz s Ranzou. Nevadí?" řekne omluvným tónem.

,,Ne, klidně běž. Hlavně se neztrať tady v tom bludišti!" kývnu hlavou a pustím se zase do hledání. Silou vůle se přinutím otevřít pro dnešek poslední knihu. Písmenka se mi začínají před očima slévat dohromady.

Když už to chci vzdát, všimnu si slova plazzma, které se docela podobá plasma. A poté ještě několik èstę, které se přímo shodují.

Ano! Konečně! Raduji se v duchu, jenže vzápětí si uvědomím, že tu není žádný překlad. Je to prostě ucelený text v mně neznámém jazyce! Jak teda zjistím, co ta slova znamenají?

Rozhodnu se proto napsat si na druhou stranu lístku název knihy a číslo strany, a prostě sem přijdu znovu. A teď už hurá domů! Napadne mě unaveně. Kdo by to byl řekl, že elfa zmůže návštěva knihovny? I když ty schody byly hrozné...

Uklidím knihy a vymotám se z budovy. Nepodaří se mi to napoprvé. Děkuji pěkně, pane staviteli! Ale když scházím schody, už se na něj tak nezlobím, protože mi to trochu připomíná Drixovy zkratky. Tady nahoře totiž fouká a mě vlají vlasy úplně stejně, jako při každém sešupu.

Vydám se tedy zpět do hotelu a doufám, že tam vůbec trefím. A taky, že mě Drix nezabije!

Čehož se nakonec nemusím obávat, protože na něj narazím na trhu. A spíš než naštvaně vypadá, jako kdyby umíral strachem. Nebo viděl ducha? Na moment váhám, čemu se podobá jeho výraz. Snad té první možnosti. Doufám!

Nedám mu šanci pro to, mi cokoli vytknout a táhnu ho k hotelu. Přece mu nebudu o svém objevu říkat na ulici, kde by to mohl kdokoli slyšet! A ne, nejsi paranoidní! Okřiknu se, kvůli takovým myšlenkám. Jenže si nedovedu pomoct. Jednoduše mám pocit, že je ta věta něčím důležitá a že ještě bude hrát nějakou roli. V čem? Netuším.

Když zabouchnu dveře v Doupěti, obrátím se nedočkavě na blonďatého elfa. ,,Hádej, co jsem dneska objevila?"

Jenže než mi stihne něco dopovědět, přeruší ho hlasité odkašlání. ,,Kde jsi byla?" 

Podívám se za zvukem a spatřím Drixe, který leží v poseli a vypadá ospale, ale přesto je má ve tváři vepsaný vražedný výraz. Překvapeně se otočím zpět na osobu, kterou jsem právě přivedla, ale je to bezesporu Drix.

Štípnu se do ruky, ale nesním.

Co se to děje? Pomyslím si zmateně. Proč je tu ten elf dvakrát?