Tarannell-Zapomnění

73.

„Asi nám cesta ke mně zabere trochu déle. Potřebujeme ještě vrátit Ceberose," poukáže na zvíře v mé náruči.

„A to vadí?" zeptám se zmateně.

„Mně ani ne, ale někomu jinému by možná mohlo," pokrčí rameny Nildon.

„Mně teda rozhodně ne, jestli tě to snad trápí," usměji se. Šlo mu o to, jestli mi to vadí, nebo ne?

„Na shromáždění jsem si všiml jedné zajímavé věci." Řekne elf, když se nám podaří vyhnout oranžovému projíždějícímu kočáru, který táhnou čtyři nádherní bělouši.

Odtrhnu zrak od koní a přesunu ho zpět k Nildonovi. „A to jaké?"

„Že máš své dva meče, i když jsi si je zrovna na tu misi nevzala." Zkoumavě si mě prohlíží.

„A to víš jak?" nedá mi to a zeptám se. Možná trochu odměřeněji než by bylo nutné, ale to je mi v té chvíli jedno. Jediné co chci jsou odpovědi!

„Protože jsi mě požádala, aby jsem je schoval u sebe." Zamračí se, můj předchozí tón se mu nejspíš moc nezamlouvá.

„Aha," kývnu hlavou, protože to je celkem rozumné zdůvodnění, jak by to mohl vědět.

„Jsou od Drixe. Požádala jsem ho o zbraň a on mi druhý den předal tyhle dva meče." Vysvětlím a vzápětí polohlasem dodám: „Tak jsme se potkali."

„Jsem rád, že jste se potkali," kývne Nildon. „A myslím, že on je za to taky rád."

Ušklíbnu se. „Spíš mi přijde, že svého rozhodnutí vrátiti mi paměť lituje. Většinu cesty je nabručený jako..." nechám větu viset ve vzduchu, jelikož přemýšlím, k čemu Drixův výraz vůbec přirovnat. Nic mi nepřijde dostatečně vystihující.

„Jako kočka, která se zničehonic ocitne ve vodě!" přikývne elf a se zacukáním koutku zabočí doleva. „Pravda, na tenhle jeho výraz se nejde dívat moc dlouho, ale u něj je vidět skoro pořád. I když poslední dobou ho má ještě častěji než obvykle. Ale nemyslím si, že by byl naštvaný na tebe."

„Tak na koho? Na sebe, že ho něco takového, jako vrátit mi vzpomínky vůbec napadlo?" odfrknu si.

„To, ale z jiného důvodu anebo je naštvaný třeba na Vankena," pokrčí rameny elf.

„Hm..." zabručím nesrozumitelně. Nedostala jsem zrovna odpověď, která by mi prozradila, jak to je. Jsem kvůli tomu trochu rozmrzelá, i když vím, že jediný, kdo mi to může odpovědět, je Drix.

Dojdeme k žebříku, který vypadá, že už toho má hodně za sebou. Tak tohle mě určitě neunese! Pomyslím si skepticky.

„Lezeš taky?" vytrhne mě z úvah Nildon, jehož hlava na mě vykoukne z vrchu.

Posunu si psa v náručí tak, abych ho mohla/zvládla držet jednou rukou.

„Ráda bych, ale nejsem si jistá, že to ten žebřík vydrží," dostanu se na nejbližší příčku.

„Proč by to nezvládl?" řekne Nildon a v očích se mu objeví rozverné jiskřičky.

V ten moment ucítím tah neznámé síly, která mi bere Ceberose. Podívám se tím směrem a uvidím oranžový paprsek obmotaný kolem zvířete.

„Nechceš nás zvednout nahoru rovnou oba?" uvolním své sevření.

„Nechci," ušklíbne se Nildon a jakmile se pes ocitne v jeho blízkosti, popadne ho a zmizí mi z dohledu. Ušklíbnu se a překonám zbývající vzdálenost dělící mě od vrcholu. Když to udělám, zjistím, že jsem na dřevěné plošině před tmavým domem. Podívám se na Nildona, který postává i s Ceberosem u jednoho z oken a dívá se dovnitř. 

Zavrtím nad ním hlavou. Takhle se opravdu nedozvíme, jestli je někdo uvnitř! Přistoupím ke dveřím, které svou světlostí kontrastují se zbytkem stavby a zlehka zaklepu.

„Kde je můj pes!" rozrazí se prudce dveře.

„Má ho Nildon," ukážu palcem na elfa stále stojícího u okna.

„Jinak přeji hezký den, pane," dodám, když se kolem mě bez zájmu žene Ceberosem.

„Kde byl!" zahromuje na Nildona, když si od něj psa bere. „A kdo mi ho takhle zřídil?" dodá, když si všimne obvazů.

„Ptej se tady," kývne na mě ten zrádce, u kterého mám teď bydlet. Pozornost elfa se obrátí opět ke mě. Doslova cítím, jak mě přeměřuje pohledem. Stojí čelem kolem mě, takže mám krásnou příležitost si ho konečně pořádně prohlédnout. 

Rozcuchané tmavě hnědé vlasy a kruhy pod stejně tmavýma očima značí, že asi hledání psa věnoval podstatnou část včerejší noci. Na sobě má černou košili, kalhoty i boty. Alespoň tedy to jsem schopná přes Ceberose postřehnout.

Ačkoli u něj nevidím žádnou zbraň, tak vypadá nebezpečně, když se mě zeptá: „Co se stalo s mým psem?"

„Nevím. Když jsem ho včera našla, už byl zraněný," pokusím se tvářit klidně a snad i má odpověď zněla dostatečně neutrálně. Hlavně zachovat chladnou hlavu! Tenhle elf vypadá, že by byl schopný se na tebe okamžitě vrhnout, Lio!

„A proč bych ti to měl věřit?" řekne kousavě a zatne pěsti. „Jak to, že je zraněný?"

„Nevím, kdo mu to udělal! Jak už jsem řekla, našla jsem ho včera. Bylo to pozdě večer, když už byla tma." Snažím se nevyvolat konflikt, ale když v jeho pohledu uvidím naprostou nedůvěru v má slova, tak se naštvu. Já nejsem žádný lhář!

„Proč bych mu ubližovala, když jsem ho právě přišla vrátit?" odpovím stejným tónem, jakým mluvil předtím on a vyvrátím jeho domněnku dřív, než ji stihne vůbec vyslovit.

V očích se mu zlostně zableskne, ale pak se prudce obrátí k Nildonovi. O sekundu později zpět ke mě, ale jeho tvář už neovládá hněv nýbrž překvapení.

„Takže jsi doopravdy zpátky!" vyjde z něj nadšeně.